V jedné meditaci přišla informace o tom, jak byly původně vnímány dřevěné kříže v přírodě. A tak sdílím.

Něco se mění. Většina z nás to cítí. Něco se rozplývá, něco se drolí a zároveň se cosi nového rodí. Ale nelze to ukázat prstem, nelze to vysvětlit rozumem. Je to posun vědomí. Je to oddělení realit. A možná, stejně jako já, i vy začínáte chápat, že Země se nerozděluje fyzicky – ale vibračně.

Červenec přinesl zvláštní kombinaci energie. Jako by se dva světy — starý a nový — rozpojovaly čím dál zřetelněji. A v jejich napětí jsme my. Lidé, kteří cítí, že něco v běžném životě "nefunguje jako dřív". Lidé, kterým buší srdce bez zjevné příčiny, špatně se jim spí, cítí tlak na hrudi, zrychlený dech. Lidé, kteří vnímají, že se jejich vztahy,...

Úplněk, který v červenci proběhl ve znamení Kozoroha, se dotkl hlubokých vrstev našeho bytí. Toto zemské znamení nese témata zodpovědnosti, řádu, vnitřní disciplíny, ale také konců, uzávěrek a karmických lekcí. Není to lehký úplněk – ale bývá mimořádně očistný. Mnozí z nás se v těchto dnech mohli setkat s tím, co už jim neslouží, co zdržuje, tíží...

Dnešní úplněk mě zasáhl tak přímo, až jsem se na chvíli zastavila v půli pohybu.

V tiché meditaci ke mně promluvila Gaia. Ne slovy, ale jasným, hlubokým pocitem, který se nedal přeslechnout. Je čas. Gaia spouští finální fázi svého čištění — nezbytného kroku, aby se mohla posunout výš, do jemnějších, čistších energií.

Jsou rozhodnutí, která nevycházejí z hlavy. Jsou tichá, nenápadná… a přesto nesou hluboký otisk v celé bytosti. Jako když se jednou probudíš a víš, že už nechceš dál jíst něco, co kdysi dýchalo, milovalo, běželo. Ne proto, že ti to někdo poradil. Ale proto, že tvé tělo a tvá duše už nedokážou jinak.

Na Zemi proudí energie, které tolik generací před námi vůbec neuneslo. A přesto tu teď jsme — ve zrychlení, kde se realita formuje podle toho, kam upřeme pozornost, víru, záměr.

Každý příchod na svět s sebou nese jedinečný otisk. Pro některé duše je vstup do tohoto života spojený s klidem a jemností, pro jiné s náročností a bojem. Tento týden jsem v rámci duševního mentoringu doprovázela muže, jehož prvním okamžikem v tomto životě byl doslova boj o přežití.

Někdy se setkávám s lidmi, kteří žijí, ale jako by jejich život nebyl úplný. Žijí "správně", podle všech měřítek — mají rodinu, práci, zdraví, dům… A přesto se cítí, jako by něco podstatného chybělo. Jsou jako těla bez duše. Právě takovou ženu mi osud přivedl včera do cesty.