Možná to znáte. Někdo z Vašeho okolí — rodič, partner, kolegyně, kamarádka — Vám opakovaně, často nenápadně, dává najevo, že nejste dost dobří. Že to, co děláte, není správné. Že byste měli být jiní, méně viditelní, méně hlasití, méně sami sebou. A Vy se nad tím možná zamýšlíte, hledáte v tom svou chybu, snažíte se to napravit.

Stála jsem před domem a najednou tam byla. Stejný úsměv, jaký jsem si pamatovala – jen o pár vrásek více, vypočítavost v očích nepřehlédnutelná. Přišla s deskami v ruce a s žádostí o podpis. Chtěla znovu kandidovat. Chtěla důvěru lidí.

Dva roky píšu články na tomto blogu. Témata se různí – někdy se otevře tento život, jindy jdeme hlouběji: do rodových linií, do karmických zatížení, do minulých nebo příštích životů. Vždy jde o totéž – o porozumění tomu, co neseme, a o cestu k sobě.

Představte si, že přijdete k lékaři s bolestí zad. Doktor vám seriózně vysvětlí, jak důležitý je zdravý životní styl, správné sezení a pravidelný pohyb. Pak odejde na oběd — smažený řízek, cigareta, výtah místo schodů. Trochu jiný obrázek, než jste čekali, že?

Někdy mi klienti píší znovu. Třeba po měsících, někdy po roce. A jejich zprávy mívají podobný tón: "Víš, tehdy mi to přišlo moc. Nedokázal jsem to udělat. Ale ta lekce se mi vrátila – a teď už vím, že to udělat musím."

Spojila jsem blog, Instagram a podcast do jednoho celku. Každé z těchto míst má svůj význam, ale dohromady tvoří prostor, ve kterém si můžete vybrat způsob, který je Vám nejbližší.

Někdy se stane, že mám na telefonu konkrétního člověka, konkrétní duši s jedinečnou cestou a naprosto nezaměnitelným otiskem, a přestože bych mohla mnoho věcí vyslovit, přichází shora jasná, pevná a nepřekročitelná zpráva: nic nesdělovat.

V určité fázi života má potřeba dokazování své místo. Člověk se vymezuje, hledá vlastní hranice a učí se stát sám za sebou. Vysvětluje svá rozhodnutí, obhajuje změny, které dělá, a často má pocit, že když své kroky dostatečně nepodloží, nebude brán vážně.