Každý přichází s něčím jiným. Někdo s tíhou, kterou si neumí vysvětlit. Někdo s otázkou, která ho provází celý život. Někdo prostě jen tuší, že příběh, který žije, začal někde dávno před jeho narozením.

Někdy si myslíme, že víme, co chceme. Že víme, co by nám udělalo dobře. Ale co kdybychom věděli, že jedno hluboké přání vyslovené před mnoha lety – možná dokonce v úplně jiném životě – může zásadně ovlivnit ten dnešní?

Jsou chvíle, kdy se člověk zastaví nad vlastním životem a v tichu si položí otázku, která se vyslovuje jen velmi těžko. Proč se mi tohle děje. Proč právě takhle. Proč v takové síle, která bere dech i smysl.

Sebedestruktivní programy nevznikají naráz. Nejsou to jednorázová rozhodnutí ani vědomé volby. Jsou to vrstvy, které se na člověka postupně nabalují – tiché věty, které slyšel jako dítě, pohledy, které v sobě nesly hodnocení, situace, ve kterých se musel přizpůsobit, aby byl přijat.

Někdy se duše v průběhu svých cest tak vzdálí sama sobě, že už nedokáže rozeznat, odkud vyšla. Vrstvy zkušeností, rozhodnutí, vlivů a setkání se postupně ukládají jedna přes druhou, až se ztratí původní tvar. To, co bylo kdysi přirozené, se začne zdát nedostupné. Směr se rozostří. A život, který měl nést jasnost, začne působit těžce a...

To, co si člověk uvědomí, pochopí a vnitřně "zpracuje", má často tendenci zůstat v bezpečí mysli. Tam, kde věci dávají smysl, kde do sebe zapadají, kde si umíme pojmenovat souvislosti a příběhy. Jenže právě tady se to velmi snadno zastaví.

Posledních šest let jsem věnovala velmi intenzivní vnitřní práci. Bylo to období hluboké transformace – práce s rodovou linií mé rodiny i rodiny mého muže, postupného rozpouštění starých zátěží, traumat a vzorců, které se v rodinách předávají po generace.