Občas ke mně přicházejí lidé, kteří si myslí, že už "je za vším hotovo". Že s odchodem blízkého končí i všechno mezi nimi. A přesto v nich něco zůstává neklidné, napjaté, nedopovězené. Cítí tíhu, kterou si neumí vysvětlit, a zároveň je vede k tomu, aby si o tom ještě s někým promluvili.

Často slyším otázku: "A co mám tedy dělat?" Výklad karet mnohým přinese odpověď, náhled nebo ujištění, že jsou na správné cestě. Ale tím to nikdy nekončí. Vesmír totiž neposílá odměny těm, kdo jen čekají, až se věci nějak samy pohnou. Odměňuje ty, kdo slyší jeho zprávy a v souladu s nimi konají.

Občas za mnou přijde žena s přesvědčením, že je v ní něco temného. Něco, co na ni ukazuje okolí. Něco, co si neumí vysvětlit, ale cítí, že to v ní vibruje jako starý, zavřený pokoj. Tyto chvíle neberu na lehkou váhu. Ne proto, abych umocnila dramatický příběh, ale protože se tu často dotýkáme hlubší pravdy. Temnota většinou nevzniká v člověku....

V těchto dnech bývá cítit zvláštní ztišení. Vzduch je jiný, světlo měkčí, čas se jaksi rozlévá. Jako by se otevřela brána, přes kterou je možné zahlédnout, že život a smrt nejsou od sebe tak daleko, jak se zdá.

Jsou chvíle, kdy se život začne tiše zjemňovat. Neznatelně, téměř neviditelně, ale kdo je vnímavý, pozná to. Duše, která už ví, že se její pozemská cesta blíží ke konci, se začne pomalu stahovat. Jako když voda v řece zpomalí svůj proud, než se ztratí v moři.

Někdy se nás život ptá, čemu vlastně věříme. Ne slovem, ale tím, co nám staví do cesty. Neptá se, co hlásáme, ale co v nás zůstane, když se všechno ostatní rozpadne. A právě tehdy, v tichu, začíná mluvit víra.

Někdy se v nás ozývá tichý hlas, který neumíme rozumem vysvětlit. Tah k místu, které jsme nikdy dřív nenavštívili. Klid, který cítíme při poslechu cizího jazyka, doteku hedvábí, vůni čaje, když voda tiše klokotá v konvici.

Někdy se v našem životě objeví člověk, kterého si nedokážeme racionálně vysvětlit. Není to zamilovanost, není to přitažlivost těla. Je to něco hlubšího. Setkání, které probudí cosi v hlubinách duše – známý pocit klidu, důvěry, návratu "domů".

Dnešní den v sobě nese zvláštní ticho. Takové, které není prázdné, ale plné pohybu uvnitř. Jako by se svět na okamžik zastavil, aby se mohlo přeskupit to, co už dávno dozrálo k proměně.

Někdy se stane, že nás něco hluboce osloví. Článek, slova, která v nás otevřou dávno zapomenuté místo, nebo jen nejasný pocit, že "tudy nějak vede cesta".