V některých rodových liniích se umíněnost dědí jako koruna. Ne jako ozdoba, ale jako tíživý kruh na hlavě, který nutí další ženy stát zpříma, i když už nemohou dýchat. Dcery těchto žen často nedostávají lásku — ale příkazy, očekávání a tlak. A ten je maskován jako "výchova", "láska", "péče o správnou cestu".

Vedle našeho domu vede úzký chodník. Chodí tudy děti do školy, senioři se psy, maminky s kočárky. Není to cyklostezka. A přesto si ji mnoho cyklistů přivlastnilo jako zkratku – rychlý průjezd mezi ulicemi. Dlouho jsme se jen dívali, jak lidé museli náhle uskakovat, chytat své děti, aby nedošlo ke srážce. Jak strach nahrazoval přirozený klid běžného...

Život není rovná čára. Je to spirála, která nás vede zpět k sobě samým. Až do bodu, kdy už nehledáme venku, ale začínáme rozpoznávat, že odpovědi vždy žily v nás.

Mnoho lidí vyrůstalo s přesvědčením, že peníze kazí člověka. Že jsou metlou lidstva, že "kdo má peníze, nemá srdce" nebo že peníze nejsou duchovní. Ale co když je to přesně naopak? Co když peníze nejsou ničím jiným než čistou energií – energií, která nás zve k tvoření, budování a službě světu?

Existují chvíle, kdy toužíme pomoci. Vidíme, že někdo trpí, zmítá se v bolesti, nevidí cestu. My ji vidíme. Máme zkušenost, pochopení, možná jsme tím samým prošli. A přesto… právě tehdy může být největším darem, který můžeme nabídnout, nezasahovat.

Rodina není náhoda. Ani jen domluva dvou lidí, že spolu budou.

V posledních měsících je stále zřetelnější, že mnohé tváře, které potkáváme, nejsou skutečné. Možná jste si toho také všimli. Lidé, kteří dříve působili sebejistě, najednou ztrácejí půdu pod nohama. Úsměvy, které byly naučené, teď působí prázdně. Slova, která dříve přesvědčovala, se rozplývají v tichu. Masky, které jsme si navykli nosit, začínají...

Bylo krásné odpoledne. Slunce se sklánělo k obzoru a park byl plný života. Děti pobíhaly, smály se, volaly na rodiče, zatímco dospělí seděli na lavičkách nebo v trávě, drželi si kávu, telefony nebo jen unavený výraz. Na první pohled vše vypadalo idylicky. Ale když se člověk díval dál než jen očima, uviděl neklid.

Každé roční období má svůj přirozený význam. A i když se může zdát, že na sobě musíme pracovat neustále, pravda je jiná. I vnitřní transformace má svůj rytmus. Jaro a léto nejsou určené k hlubokému rozjímání. Jsou to měsíce prožitku, otevřenosti, radosti a spojení s životem.

Jsou chvíle, kdy se staré musí rozpadnout. Ne proto, že by bylo špatné. Ale proto, že už neobsahuje to, čím jsme se stali. A tak se starý řád rozloží – často bolestivě, nepochopitelně, někdy i v chaosu. Mnozí tomu říkají rozpad vztahu, rozvod, krize… Ale já vím, že to může být něco hlubšího. Volání duše po novém uspořádání. Po pravdě. Po světle....