Bezpečí není samozřejmost. A někdy nepřijde vůbec

O bezpečí se často mluví, jako by to byla přirozená součást dětství. Jenže některé z nás v něm nevyrůstaly. Nevyrůstaly v lásce ani v tichu, ale ve střehu. V hádkách kvůli penězům, v žárlivosti, v dusnu, kde dítě ví, že se neptá, neruší, nebrečí. Protože by bylo přítěží.

Bezpečí jsem jako dítě nepoznala. Od první třídy jsem chodila domů sama. V našem paneláku se jednoho dne objevil muž, který přede mnou onanoval. Naštěstí jsem utekla do bytu a zamkla se. Jiný zvonil na dveře a prosil, ať ho pustím dovnitř, že nutně potřebuje na záchod.

Později v dospívání,…..v tramvaji, mě obtěžoval cizí muž. V té plné tramvaji všichni dělali, že nevidí ani neslyší, jako bych byla neviditelná. Ustrašená jsem přijela domů, všechno jsem řekla mámě a otčímovi. Rozzlobilo je to, že mi nikdo v tramvaji nepomohl. Ale mně nikdo neřekl, že to nebyla moje vina. Nikdo mě neobejmul. Nikdo se nezajímal, jak mi vlastně je.

A nebyla to výjimka. Když jsem měla bouračku – moje úplně první auto – a klepala jsem se hrůzou, rodiče mi řekli, ať si jdu lehnout, že se z toho vyspím. A tím to skončilo.

Žít bez záchytné sítě

Když vám nikdo nikdy neřekne: "Jsem tu pro tebe. Držím tě. Jsi v bezpečí," začnete to brát jako normu. Jako něco, co se prostě neděje. Není to volba. Je to způsob přežití.

Jenže pak vyrostete – a tělo i duše pořád reagují stejně. Stále hledáte, kde by mohlo přijít nebezpečí. Kdo vás zklame, co se pokazí. Kdy se budete muset zase ochránit sama. A to je vyčerpávající.

Mně trvalo roky pochopit, že to není moje slabost. Že to je jen důsledek toho, že jsem vyrůstala bez záchytné sítě. Bez někoho, kdo by řekl: "Neboj se. Všechno dobře dopadne."

Dnes už vím, že mám právo na klid

Dnes už je můj život jiný. Vedle muže, který je klidný, důvěryhodný a ochranitelský, jsem si poprvé dovolila pocítit, jaké to je – opravdu se uvolnit.

Ale upřímně – pořád to neumím naplno. Stačí, aby se venku pohádali sousedi, aby mi někdo vynadal bez důvodu, a znovu se spustí ta stará obrana. Pocit ohrožení. Připravenost utéct nebo ztuhnout.

Ale už se za to neviním. Už vím, že tohle jsou staré programy, které se dají přepsat. Pomalu. Vědomě. Krok po kroku.

Pro všechny ženy, které nikdy nebyly chráněné

Tento článek není výčitkou, není voláním o lítost. Je to důkaz, že i bez podpory se dá přežít – ale že pak potřebujeme léčit něco, co nikdy nemělo být rozbité. Možná jsi taky nezažila bezpečí. Možná jsi jako malá musela mlčet, vydržet, potlačit.

Možná jsi se naučila nedůvěřovat, být pořád ve střehu, být radši potichu, abys neudělala chybu. Možná jsi byla zraňovaná a nikdo si toho ani nevšiml.

A možná tě to stále pronásleduje i teď – ve vztazích, v těle, v tom, jak tě zneklidní i malý konflikt. Chci ti říct: nejsi přecitlivělá. Nejsi hysterická. Nejsi divná.

Můžeš jít dál. Můžeš si postupně vytvářet bezpečí uvnitř sebe – možná poprvé v životě. Můžeš se učit chránit jinak než strachem. A vědět, že už na to nejsi sama. Nejsme křehké. Jsme vytrvalé.

Nevyrůstaly jsme v bavlnce. Ale zato dnes víme, co všechno člověk zvládne – i bez opory. A právě proto máme dnes právo si ji dovolit. Dovolit si bezpečí. Klid. Laskavost. A důvěru, že dnes už jsme dospělé ženy.

A že můžeme být oporou i sobě navzájem.