Brána mezi světy je stále otevřena

V těchto dnech bývá cítit zvláštní ztišení. Vzduch je jiný, světlo měkčí, čas se jaksi rozlévá. Jako by se otevřela brána, přes kterou je možné zahlédnout, že život a smrt nejsou od sebe tak daleko, jak se zdá.

Mnozí právě teď odcházejí. Ti, kteří už dlouho stáli na prahu, jako by najednou uslyšeli tichý hlas, který je volá domů. Cítím v tom hluboký řád, nikoli náhodu. Příroda sama pozná, kdy je čas se stáhnout, kdy síla došla a kdy má být prostor ponechán těm, kdo ještě nesou život dál.

Naši předkové tomu rozuměli. Věděli, že podzim není jen o konci, ale i o rovnováze. Když se zvířata ukládala k zimě a zásoby se dělily, příroda rozhodovala tiše, ale moudře: kdo má pokračovat, zůstane. Kdo splnil, odejde. Bez hněvu, bez boje, s úctou.

Dnes jsme na to zapomněli — na ten přirozený rytmus uvolňování. Ale když se na chvíli zastavíme a necháme ten klid projít naším tělem, možná ucítíme stejnou moudrost. Že i smrt je součástí života. Že odcházení může být stejně posvátné jako zrození.

Možná právě teď cítíte, že něco ve vás dozrálo k odchodu — starý strach, bolest, zbytečné lpění. V těchto dnech je čas to propustit. Tichým poděkováním, dechem, nebo jen vědomím, že vše se děje v rovnováze. Příroda ví, co dělá. A my jsme její součástí.