Co mě učí má “práce”

V posledních měsících se setkávám s mnoha lidmi, kteří jsou duchovně otevření, citliví, pracují na sobě. Sdílí své příběhy, bolesti, proměny, karmické uzly i rodová témata. Často ke mně přicházejí s respektem, s prosbou o vedení, o nadhled.

A pak v jedné chvíli řeknou větu, která mě vnitřně zarazí:

"Poletím do Španělska. Přemýšlíme, že si tam koupíme byt, abychom mohli jezdit častěji. Vždyť je to jen pár hodin."

Úsměv na tváři, radost v hlase, touha po slunci a svobodě.

A já tam sedím a cítím zemi pod nohama. Cítím těžké ticho planety, která už dávno volá po klidu. Duchovně naladěná duše ≠ ekologicky vědomá duše. Dlouho mi trvalo to přijmout. Opravdu.

Člověk může být hluboce duchovní — a přitom úplně slepý k místu, kde žije.

Může vnímat energie, karmu, minulé životy, své vnitřní dítě… Ale pořád létá letadlem několikrát ročně jako někdo jiný jezdí na chatu. Ne proto, že by byl zlý.

Ale proto, že jeho spiritualita je zaměřená na sebe:

• Jak se cítím?
• Jak uzdravím svoje trauma?
• Co je mé životní poslání?

Je to naprosto legitimní etapa cesty.

Jen ještě nevede k Zemi.

A já jsem kdysi naivně věřila, že kdo vnímá duši, vnímá i planetu.

Dnes už vím, že to tak není. Letadlo se stalo normou. A to je jádro problému. Když se dnes řekne "létání", lidé mají pocit svobody. Beze studu. Beze strachu. Jen odlet, přílet, pár fotek, nový zážitek. Je to kulturní norma — ne osobní selhání.

Jenže na úrovni planety je to devastace, kterou nevidíme.

Oceány neprotestují. Vzduch nehoří. Les nám nesdílí story na Instagramu. A tak se zdá, že se nic neděje. Že je to výhodné, pohodlné, běžné.

A duchovní člověk řekne: "Vesmír mi to dopřál."

Proč mě to bolí??

Nejsem dokonalá. Nežiju mimo moderní svět. Ale letadlo je pro mě něco výjimečného. Napůl svaté. Letěla jsem před čtyřmi lety. A předtím zase před třemi. A vím, že to mělo smysl. Nikdy ne kvůli pohodlí.

Respektuji cesty ostatních. Nekážu jim, co mají dělat. Jen mi to hlava nebere, když slyším: "Poletíme tam často. Proč bychom ne," vysloveno někým, kdo zároveň říká, že cítí energii Země, stromů, vody.

Lidé často milují Zemi… jen skrze sebe

Je to tvrdé, ale pravdivé. Setkávám se s tím znovu a znovu: Milují pocit, který jim planeta dává. Ale neumějí milovat planetu samotnou. To je velký rozdíl. Naučili se dobře žít. Naučili se dobře se uzdravovat. Naučili se dobře cítit.

Ale ještě se nenaučili vracet. Vrátit klid. Vrátit respekt. Vrátit omezení, které není z nedostatku, ale z úcty.

Moje role není opravovat. Je žít pravdu. Neposuzuji je. Jen vidím, že jsme na odlišných úrovních vnímání. Někdo žije spiritualitu v jemných tělech. Já ji žiji i v hmotě. V dopravě, v nákupech, v rozhodnutích. Ne proto, že bych chtěla být "lepší". Ale protože necítím jinou cestu. Letadlo je pro mě nástroj, ne hračka. A ta výjimečnost je součást mé etiky. Součást mé úcty.

Kdo je připraven, pochopí. Kdo ne — není jeho čas.

Být duchovní neznamená být ekologicky vědomý. Být citlivý neznamená cítit planetu. A být laskavý neznamená být ohleduplný k místu, kde žijeme. Nevzdávám se své citlivosti. Ani svého rozhodnutí. Je to moje jasná cesta. A je v pořádku, že pro mnohé nedává smysl.

Někteří se učí milovat život. Jiní se učí milovat Zemi.