Disciplína, která není tvrdá

Disciplína má u mnoha lidí špatnou pověst. Spojuje se s tlakem, sebezapřením a překonáváním vlastních hranic. V takovém pojetí se stává nástrojem, jak ze sebe dostat výkon, i když tělo i psychika už dávno volají po zastavení.

Moje zkušenost je jiná. To, o čem píšu, nevychází z teorie ani z převzatých konceptů. Vychází z let osobního prožitku, každodenní práce a dlouhodobé oddanosti cestě, která nebyla vidět zvenčí, ale zásadně měnila život zevnitř.

Skutečná disciplína není tvrdá. Je tichá. Drží směr, i když se nic neděje.

V mém životě měla disciplína podobu každodenních kroků, které nikdo neviděl. Nebyla postavená na motivaci ani na vnější podpoře. Opírala se o vnitřní rozhodnutí pokračovat, i když nebylo jasné, kdy a jak se věci promění.

Byly dny, kdy se nedostavila žádná úleva. Byly období, kdy nebyla žádná jistota. Přesto se šlo dál. Ne silou. Vytrvalostí.

Tvrdá disciplína tlačí proti tělu. Tichá disciplína s ním spolupracuje.

Učí člověka rozlišovat, kdy je potřeba vydržet a kdy zastavit. Učí vnímat rytmus, který není diktovaný okolím, ale vychází zevnitř. Právě tento rozdíl rozhoduje o tom, zda cesta vede k vyčerpání, nebo k postupné stabilitě.

Tato forma disciplíny není vidět. Nedá se dobře vysvětlit. Nedá se zkrátit.

Formuje charakter. Učí odpovědnosti bez tvrdosti a oddanosti bez sebezničení. Postupně vytváří vnitřní strukturu, o kterou se lze opřít i v obdobích, kdy se zvenčí nic nemění.

Z této zkušenosti dnes vychází i má práce s lidmi. Nevedu z nadšení ani z potřeby přesvědčovat. Vedu z místa, které bylo dlouhodobě prověřené praxí. Vím, jak vypadá cesta, která je náročná, a zároveň vím, že nemusí zraňovat.

Disciplína, která není tvrdá, netlačí na výsledek. Drží přítomnost. Udržuje směr. A právě v tom spočívá její síla.

Pokud máte pocit, že disciplína ve Vašem životě bolela, možná jste znaly jen její tvrdou podobu. Existuje i jiná. Tichá, vytrvalá a respektující. Taková, která Vás neničí, ale postupně nese.