Duchovní pýcha

V předchozím týdnu jsem vedla po telefonu sezení s mužem, který přišel pro otevření minulých životů skrze karty. Od první chvíle jsem cítila zvláštní napětí. Neúcta. Pýcha. Takové to skrývané pohrdání, které se schovává za úsměv a duchovní slovník.

Představoval se jako ten, kdo prošel šamanskými učeními. Vyprávěl o tom, co všechno zná a jak hluboko došel. A přitom jsem cítila, že to vše jsou jen slova. Slova, za nimiž chybí skutečný prožitek.

Bylo zvláštní, že přestože mluvil o šamanství, přiznal, že už deset let žádné techniky nepoužívá. "Je mi to nepříjemné," řekl. A já v tu chvíli ucítila, že to, co mu je nepříjemné, není šamanství — ale pravdivé setkání se sebou samým.

Když jsem mu sdělila vzkazy z karet, jen odvětil: "Jo, já tohle všechno vím." A v té větě bylo všechno — uzavřenost, odpor a nadřazenost. Jako by to vědění už dávno nahradilo moudrost.

V jeho minulých životech se otevřely obrazy destruktivního ega, agrese, mnoha vztahů bez hloubky… a já vnímala, že tentokrát stojí před stejnou volbou. Buď projde pokorou, nebo se znovu nechá pohltit vlastní představou o výjimečnosti.

Bylo náročné s ním pracovat. Ale zároveň jsem si uvědomila, že i tohle setkání má smysl — i takové duše nám přicházejí do cesty, abychom si sami ověřili, jak hluboko umíme stát ve své pravdě a neuhnout před cizím egem.

Duchovní pýcha je velmi nenápadná. Obléká se do krásných slov, nese symboly, používá vůně i rituály — ale necítí. Není v kontaktu se srdcem. Je to jen role, kterou si člověk vytvoří, aby se nemusel dotknout bolesti, kterou v sobě skrývá.

Odložila jsem telefon a cítila úlevu. Protože i toto setkání bylo zrcadlem — připomnělo mi, že skutečná síla je zůstat otevřená a pravdivá.

A tak se ptám i vás, kdo čtete tyto řádky:

Cítíte někdy, že se duchovno kolem vás mění v pózu?

A dokážete rozlišit, kdy mluví srdce a kdy jen ego, které se bojí ztratit význam?

A kde se vy sami učíte pokoře — té tiché, nehlučné, která nepotřebuje dokazovat nic?