Esence toho druhého

Když s někým žijeme – sdílíme prostor, ticho, chvíle bdění i spánku – nevědomky přijímáme nejen jeho slova a gesta, ale i jeho vnitřní svět. Jeho esenci.

Energie člověka, který je nám nejblíže, na nás působí, ať chceme nebo nechceme. Nejen že nám zrcadlí naše vlastní témata – stará zranění, očekávání, slabiny i sílu – ale jednoduše svou přítomností ovlivňuje náš rytmus. Jeho tempo se stává součástí toho našeho. Jeho způsob myšlení, jeho emoční ladění, jeho nevyřčené bolesti či radosti – všechno to, co není řečeno nahlas, a přesto to žije mezi námi.

A právě tehdy přichází otázka:

Dokážu zůstat sama sebou, když jsem denně ponořená v přítomnosti někoho jiného? Mohu zůstat ve své pravdě, i když ta jeho je jiná? Dokážu si udržet jemný odstín své duše, aniž by se rozpustil v jeho barvě?

Tímto spolubytím se často ladíme, ale někdy i ztrácíme. Mnohdy nevědomě přejímáme strachy, postoje, tělesné zvyky – dokonce i způsob, jakým se díváme na svět. A někdy to může být požehnáním. Jindy výzvou.

Ale právě tady se rodí hluboké učení – v každodenním dotyku energií, v soužití, které není jen o slovech, ale o vyzařování. Pokud se nám daří v takovém vztahu zůstat ve své integritě, nelpět, nesplynout, ale zároveň nezůstat vzdálené, pak v sobě pěstujeme něco vzácného: vědomé soužití, kde jsem já – a jsi i ty – a mezi námi prostor, kde se potkáváme bez potřeby se měnit.

A i když se občas promísíme, i když se ve slabších chvílích necháme stáhnout nebo naopak povznést, stále máme možnost se vrátit. Do svého středu. Do své esence. A tam znovu ucítit:

Toto jsem já. A toto už je on.

A obojí může být v pořádku.