Když duše váhá vstoupit do proměny

Někdy se stane, že nás něco hluboce osloví. Článek, slova, která v nás otevřou dávno zapomenuté místo, nebo jen nejasný pocit, že "tudy nějak vede cesta".

Nadchneme se, napíšeme, ozveme se – a pak to nadšení zvolna pohasne. Věta "promyslím to" se stane mostem mezi voláním duše a obavami, které ještě nedovolují udělat krok dál.

To je v pořádku. Duše má svůj rytmus a ví, kdy je připravená vstoupit do hloubky. Ale někdy si pod tím váháním sedí i něco víc – starý zvyk čekat, že uzdravení přijde zvenku. Že to někdo udělá za nás. Že přijde někdo, kdo se dotkne bolestného místa a ono prostě zmizí.

Jenže cesta vnitřní proměny takto nefunguje.

Ten, kdo vás provází, může otevřít dveře, držet prostor, pomoci pojmenovat to, co se v hloubce ozývá. Může být průvodcem, svědkem, bezpečím.

Ale tím, kdo projde, jste vždy vy.

To je zároveň to nejkrásnější – protože když se rozhodnete vejít, už to nikdy nebude někdo "jiný", kdo vám dává sílu. Bude to vaše vlastní světlo, které jste se odvážili znovu zapálit.

Možná právě teď stojíte v tichém bodě rozhodování. Možná cítíte, že už se nemůžete vracet zpět, ale dopředu je zatím tma.

Zůstaňte tam chvíli. Dýchejte. Nesnažte se nic uspěchat.

Když bude čas, poznáte to.

Až ucítíte, že to, co vás volá, už nejde přehlušit, v tu chvíli se dveře otevřou samy.