Když se narodí dcera navzdory staleté kletbě

…a s ní přijde úleva, rovnováha a nový začátek…

Je to rok a čtvrt od porodu naší dcery. Třetí dítě, první holčička. Porod byl vyvolávaný, velmi náročný. Dcera vážila pět kilo. A já jsem v sobě nesla obrovský podvědomý strach. Strach, že nepřežiju. Že ji přivedu na svět a sama odejdu. Že tu nechám svého muže se vším, co jsme spolu vybudovali.

Až dnes, úplně nečekaně, při běhu, přišel okamžik, který mi doslova vyrazil dech. Tělo běželo, mysl byla jinde – a najednou přišlo mohutné uvolnění. Slzy. Ne smutek. Ne bolest. Ale úleva.

Došlo mi, že je to za mnou. Že jsem to přežila. Že jsem tady. Živá. A dcera taky.

Ale ten příběh nezačal tímto porodem. Táhne se staletí zpět.

Ve 13. století jsem v minulém životě vpadla pod kletbu, která ženám v našem rodu zakazovala zrodit dcery. Naši první dva synové přišli v době, kdy ta energie stále běžela. Milovaní, silní, ale zároveň jako potvrzení, že ženská linie nemá proudit.

Čištění kletby trvalo přes dva roky. Bylo to hluboké. Procházela jsem tím nejen já, ale i můj muž. Rodová práce, rituály, hluboké přenastavení. Když bylo vše uvolněno, tři měsíce poté jsem otěhotněla – s holčičkou.

Porod byl bránou. Těžkou, náročnou, ale posvátnou.

Až dnes ale přišla ta vlna, která mě doopravdy propustila. Dnes se tělo uvolnilo. A moje duše si mohla v klidu říct: "Je to v pořádku. Už můžeš dýchat."

Cítím, že tímto se něco završilo. Jako by se kruh uzavřel. A nový začal.

Začíná období, které je jiné. Jemnější. O něco lehčí. Rovnovážné. Po letech vnitřních bojů, práce, držení prostoru a opravování toho, co bylo porušené, cítím, že teď přichází čas plynutí.

Možná je to odměna. Možná návrat k sobě. Možná tiché požehnání.

Ale vím jistě, že už nemusím pořád něco nést. Mohu jen být. Žít. Milovat. A přijímat.