Když se potkají dvě duše plné úcty

Někdy stačí jen pár vteřin, několik pohledů, jedno gesto. A najednou se ve vzduchu rozhostí něco, co slovy těžko popsat — klid, harmonie, vzájemné rozpoznání. Včera jsem potkala úplně neznámou rodinu. Byli milí, respektující, prostě nějací jiní. Ne tím, co říkali, ale tím, jak tam byli.

Chvíli jsme si povídali. Nic důležitého, a přesto tolik podstatného. Slova plynula přirozeně, bez napětí, bez masek. A všude kolem — i mezi námi — byl cítit respekt. Tak opravdový a hluboký, že se téměř dal dotknout. Nešlo o vřelost, která je hlučná. Šlo o tichou přítomnost, která nese úctu k druhému i ke chvíli, která právě je.

Když jsme se potkali pohledem, nebylo v něm nic obranného. Jen prosté: "Vidím tě. Vnímám tě. A děkuji ti, že jsi."

Ten moment nebyl výjimečný v očích světa. Nebyl dramatický. Nepřinášel žádné velké zprávy. A přesto — byl hluboce pravdivý. Uvědomila jsem si, že když se potká duše, která nese respekt a úctu, s jinou, která tímto darem také žije, je to jako když se setkají dvě čisté vody. Nerozvíří se bahno. Nevznikne přetlak. Jen proud, který plyne.

Jak často v dnešní době běžíme, přehlížíme a míjíme? A přitom stačí jediné takové setkání, a srdce se zjemní. Otevře. Vzpomene si.

Možná to byl jen okamžik. Ale pro mne zůstává jako zářivá perla mezi dny. Děkuji, že jsem mohla cítit, co je možné, když žijeme s úctou. K sobě. K prostoru. K druhým.