Když se staré začalo hroutit – a já neměla nic, čeho bych se chytla

Nikdo mě nepřipravil na to, co přijde, když se rozhodneš být pravdivá.

Protože když přestaneš hrát role, všechno kolem se začne měnit. Vztahy, rytmus dne, priority, někdy i práce.

A ten přechod není pohádka. Je to zemětřesení.

Cítila jsem se zvláštně prázdná – jako bych opustila dům, který už mi nepatřil, ale nový jsem ještě nenašla.

Bylo to zvláštně svobodné a zároveň děsivé. Ale poprvé jsem dýchala svůj vlastní vzduch.

1. Pustila jsem potřebu být pochopená

Dlouho jsem si přála, aby mi druzí rozuměli. Aby viděli, co cítím.

Ale když jsem začala být opravdu svá, zjistila jsem, že to mnohé zraňuje – nebo děsí.

A že moje cesta není o tom, aby jí každý rozuměl, ale abych jí rozuměla já.

Praktická rada:

Nečekej pochopení od lidí, kteří tě znají jen skrz to, co jsi jim kdy dávala.

Oni možná neví, kdo jsi bez všech těch výkonů, ústupků a "ochot".

2. Nechala jsem zemřít obraz "hodné ženy"

Byla jsem ta, která naslouchá, chápe, omlouvá, podrží.

A přitom jsem uvnitř volala o pomoc.

Když jsem tuhle masku sundala, přišel vztek. Pláč. A obrovská únava.

To bylo moje znovuzrození.

Praktická rada:

Vezmi si papír a napiš si:

"Co ode mě lidé čekají, ale už nechci dál dávat?"

Tohle je začátek tvé vnitřní revoluce.

3. Začala jsem si tvořit nový domov uvnitř sebe

Neměla jsem tehdy žádný plán. Jen tichý pocit, že už se nechci vracet.

Začala jsem si budovat vnitřní prostor, kde je mi dobře.

Občas jsem ho cítila jen pár minut denně. Ale věděla jsem, že roste.

Praktická rada:

Vytvoř si malý rituál – pět minut ticha se svíčkou. Jen ty, dech a tvé tělo.

Řekni si: "Tady a teď jsem v bezpečí."

Tím stavíš nový základ – sebe-vědomí.

 Zhroutilo se všechno, co mě svazovalo. Zůstalo to, co mě drží. Dnes vím, že když se něco rozpadá, neznamená to konec. Je to přechod. Z kukly do křídel. A že staré muselo zemřít, aby se mohla narodit ta, která jsem doopravdy. Pokud se ti taky všechno bortí pod rukama – drž si jednu jistotu:
 Tvé pravé Já se teprve ukazuje. A to je důvod k vděčnosti, ne ke strachu.