Když se život začne plánovat bez citu

Před několika dny jsem mela na telefonu ženu, která mluvila klidně, racionálně a věcně. Popisovala vztah, který trvá pět let. Vztah se ženatým mužem. Mluvila o svém věku, o čase, který plyne, a o rozhodnutí, které podle ní už není možné dál odkládat.

Dítě ano, nebo ne. A pokud ano, tak jak to celé pojmout co nejrozumněji.

V jejích slovech nebyla slyšet bolest, nebyla slyšet radost ani smutek. Jen úvaha. Jako by mluvila o pracovním projektu, ne o životě.

Řekla, že není "přebalovací typ". Že vlastně neví. A že už ji napadlo, že by si dítě klidně mohla pořídit s tímto mužem a případně si později někoho najít. V tu chvíli mi nebylo dobře. Ne proto, že bych ji chtěla soudit. Ale proto, že jsem cítila hluboké odpojení od těla, od citu a od vlastní hodnoty.

Pět let tichého ponižování Pět let žít jako ta druhá. Pět let přizpůsobovat svůj život tomu cizímu. Pět let přijímat přítomnost muže, který patří jinam.

Takové uspořádání zanechává stopu. Ne hned. Pomalu. Tím, že žena postupně ztrácí citlivost. Že se učí nevnímat. Že se učí nepokládat otázky, na které by odpověď bolela.

Mnoho žen dnes nežije v otevřeném utrpení. Žijí v dlouhodobém vnitřním napětí, které se časem promění v chlad. Vztah se pak začne popisovat jazykem racionality, protože cítit by bylo příliš náročné.

Sdílený muž nikdy není neutrální

Řekla jsem jí otevřeně, že pět let přijímá nejen jeho blízkost, ale i celý jeho život. Že skrze intimitu vstupujeme do příběhu druhého člověka, včetně jeho rozpolcenosti, viny a vztahu, ve kterém zůstává.

Tohle není morální výrok. Je to popis reality. Tělo nezná oddělení na "tohle se mě netýká". Všechno, co dlouhodobě přijímáme, se v nás usazuje.

A tak se často stává, že žena, která si myslí, že má věci pod kontrolou, postupně ztrácí kontakt sama se sebou. Ne kvůli tomu muži. Ale kvůli sobě.

Když budoucnost nevypadá romanticky

V kartách se ukázalo, že pokud tento vztah ukončí, partner do jejího života přijde. Nebyl to však obraz velké lásky. Spíše obraz každodennosti, hledání společného místa, řešení praktických věcí.

Možná je to přirozené. Po letech v nepravdě se city nevracejí dramaticky. Vrací se pomalu, skrze obyčejnost, skrze stabilitu, skrze znovunabytou schopnost být přítomná.

Dítě a prázdno

Nejsilnější téma ale nebylo o vztahu. Bylo o dítěti. O myšlence početí, která vycházela spíše z tlaku času než z vnitřního volání. O rozhodování, ve kterém chyběl vztah. K sobě. K tělu. K životu.

Dítě vždy vstupuje do konkrétního vnitřního prostoru ženy. Do toho, jak žije, jak cítí, jak stojí sama za sebou. To, v jakém stavu se žena nachází, nelze obejít ani obejít rozumem.

Možná nejde o volbu, ale o návrat k sobě

Možná dnes mnoho žen nestojí před otázkou, zda mít dítě, nebo ne. Možná stojí před otázkou, kdy se odpojily od sebe natolik, že o zásadních věcech mluví bez emocí.

Návrat k sobě není pohodlný. Často bolí. Ale právě tam začíná skutečná změna. A teprve z tohoto místa mohou vznikat vztahy, které nejsou postavené na kompromisu, ale na pravdě.