Když systém zapomene na člověka

Někdy stačí málo. Požádáte o obyčejné potvrzení od lékaře — papír, který potřebuje dítě, aby mohlo jít na brigádu. Nejde o nic složitého, žádnou nemoc, žádný problém. Jen o razítko, které systém vyžaduje, aby vše bylo "v pořádku". A přesto se z té prosté žádosti stane boj.

Najednou stojíte před přetíženou ordinací, kde nikdo nemá čas ani pochopení. Připadáte si, jako byste obtěžovala. Jako byste chtěla něco, na co nemáte nárok. V hlase sestry slyšíte podráždění, v tónu lékařky odstup — a v sobě roste tíha, kterou neumíte rozptýlit rozumem. Protože nejde jen o potvrzení. Jde o způsob, jakým s vámi mluví. V tu chvíli si člověk uvědomí, že systém, který měl lidem sloužit, se někde po cestě otočil zády.

Zdravotnictví, školství, úřady — všude tam se často ztrácí to nejzákladnější: respekt k obyčejnému člověku. Ten, kdo je odkázán na pomoc, je vnímán jako přítěž. A přitom právě ten člověk drží systém při životě — svou trpělivostí, svými daněmi, svou snahou hrát podle pravidel.

Je ponižující cítit se jako poddaný.

Jako by někdo jiný měl moc určovat, zda vůbec smíte něco požádat, nebo zda se na vás může mračit, protože "má plno". Když odejdete z ordinace, nejste jen unavení. Jste prázdní. Protože jste přišli s důvěrou — a odešli s pocitem, že důvěra se tu už nenosí.

A přesto, přes to všechno, nesmíme otupět.Nesmíme se přizpůsobit tónu, který nás sráží. I když nás systém nutí čekat, vysvětlovat, omlouvat se za něco, co jsme si nevymysleli, můžeme si uvnitř uchovat jasný postoj:

"Nejdu prosit. Jdu po svém právu."

To není vzdor, to je důstojnost.

A právě ta je tím, co nakonec udrží v pohybu něco, co je větší než všechny tabulky, razítka a termíny.

Kdykoli se ocitnete v podobné situaci — a cítíte, že vás systém nebo lidé v něm staví do role podřízené — zastavte se.

Zhluboka se nadechněte a vzpomeňte si, že i vy jste součástí toho, co dává světu smysl.

Nežádejte o úctu. Buďte jí.