Když temnota není naše

Občas za mnou přijde žena s přesvědčením, že je v ní něco temného. Něco, co na ni ukazuje okolí. Něco, co si neumí vysvětlit, ale cítí, že to v ní vibruje jako starý, zavřený pokoj. Tyto chvíle neberu na lehkou váhu. Ne proto, abych umocnila dramatický příběh, ale protože se tu často dotýkáme hlubší pravdy. Temnota většinou nevzniká v člověku. Spíše se do něj obtiskne.

Příběh jedné ženy mi to znovu potvrdil. V otevření minulého života se objevila jako pečující bytost. Starala se o děti ve středověkém sirotčinci. Dělala pro ně víc, než bylo její "povinností". Viděla jejich potenciál, nesla je s respektem, který tehdejší doba neznala. Děti díky ní projevovaly své názory a emoce.

A právě to se stalo důvodem jejich konce.

V noci na sirotčinec zaútočili muži z okolí. Děti zabili. Ženu také. Budovu zapálili. Zůstala po tom hrůza tak hluboká, že se její otisk přenesl napříč životy.

Temnota, kterou dnes lidé kolem ní cítí, není její. Je to stopa po násilném konci, který se v duši ještě neuzavřel.

Tak hluboká bolest se někdy chová jako stín. Ne proto, že je člověk "temný", ale protože nese něco, co je větší než tento život.

Zajímavé je, že i nyní žena pracuje s dětmi. Miluje je. Je v tom doma.

A stejně tak nese rezervovanost vůči mužům. Není to osobní. Je to ochranný reflex, který kdysi dával smysl. Dnes ji jen chrání před tím, co už nehrozí.

Takových příběhů je víc. Lidé se někdy bojí, že s nimi není něco v pořádku. Že mají v sobě "temnotu". Ve skutečnosti se často jedná o starý otisk, který čeká, až ho někdo konečně uvidí bez strachu a bez hodnocení. Když se to stane, duše si dovolí nadechnout se.

Zkuste se podívat na svůj vlastní "stín". Neodsuzovat ho, jen se podívat. Zeptejte se samy sebe: Je to skutečně moje, nebo je to něco, co si nesu z dávna? Někdy stačí jednoduché pojmenování, aby se starý otisk přestal tvářit jako vaše temnota.