Když už nemusíme vstupovat do cizího pole

Existuje bod na vnitřní cestě, kdy už nás cizí chování nezasahuje proto, že bychom "byli nad věcí", ale proto, že už tam vůbec nejsme.  Nejsme v tom poli. Nejsme v té dynamice. Nejsme v tom příběhu.

Nedávno jsem se setkala s neprofesionálním, odmítavým jednáním. Ne proto, že by šlo o výjimečnou situaci – podobné zažívá každý. Ale způsob, jakým ke mně přišlo, byl jasným projevem vnitřního tlaku, chaosu a neschopnosti nést vlastní zodpovědnost. Bez zájmu. Bez respektu. Bez kontaktu.

A přesto se nestalo nic. Ne proto, že bych se "ovládla". Ale proto, že už nebylo co ovládat.

V určité fázi zrání se totiž mění něco zásadního: přestáváme si myslet, že chování druhých se nás týká. Už ho nevztahujeme k sobě. Už ho nebereme jako výzvu, ohrožení ani jako něco, co bychom měli vyrovnat, vysvětlit nebo zpracovat.

Ne proto, že bychom otupěli. Ale proto, že jsme sebrali svou energii zpět.

To, co lidé říkají a jak jednají, je vždy obrazem jejich vnitřního stavu. Jejich kapacity. Jejich hranic. Jejich přetížení. Jejich nezralosti nebo zralosti.

A dokud máme potřebu reagovat, vstupujeme do jejich pole. Přijímáme jejich napětí jako své.

Zralost ale nevypadá jako klidná reakce. Zralost vypadá jako absence reakce.

Nezúčastněnost neznamená lhostejnost. Znamená jasné rozlišení: Tohle není moje. A já do toho nevstupuji.

A právě tam je rozdíl. Jde totiz o to nebýt k dispozici pro cizí neunesenost.

Čím víc se vracíme k sobě, tím méně nás druzí mohou vtáhnout. A ne proto, že bychom se uzavřeli, ale proto, že stojíme pevně. Bez potřeby reagovat, vymezovat se nebo dokazovat svou hodnotu.

Možná právě tady se pozná, jak daleko jsme došli. Ne podle toho, co zvládneme ustát. Ale podle toho, do čeho už vůbec nevstupujeme.