Když už nic nevydrží starým způsobem

To, co dřív drželo, se uvolňuje. Vztahy, práce, tělo, jistoty — všechno se mění a my nevíme, co se děje. Máme pocit, že ztrácíme půdu pod nohama. Ve skutečnosti se jen láme to, co už dlouho nešlo unést.

Tento bod přichází, když duše odmítá dál žít v polovičatosti. Už neudrží žádnou přetvářku, žádný starý způsob fungování. A i kdybychom se snažily sebevíc, už to prostě nejde. Život nás staví do pravdy.V těchto chvílích se ukazuje všechno. Kolik síly jsme ztratily snahou udržet něco, co dávno skončilo. Kolik času jsme věnovaly vysvětlováním, omluvám, obhajobám. A jak hluboko jsme samy sebe opustily, abychom vyhověly představě, že "to musíme zvládnout".

Jenže duše už nechce zvládat. Chce žít.

A proto všechno, co stojí na strachu, se začne drolit. Nejde to zadržet, nejde to opravit. Staré způsoby prostě přestávají fungovat, protože už nám nepatří. Je to bolestné období. Ale zároveň nesmírně čisté. Konečně totiž vidíme bez obalu, co je pravda a co ne. Kde jsme si lhali, kde jsme se ztratily, kde jsme žily z povinnosti místo z vnitřního přesvědčení. A když to uvidíme, nemůžeme to vzít zpět. To je zlom. Teď už se nedá vrátit do starého světa.

Ale právě v tom je síla – protože konečně stojíme na prahu nového. Ne zvenku, ale uvnitř sebe.A kdo se tímto přechodem odváží projít, zůstane sice chvíli prázdný, ale pravdivý. Z této prázdnoty se rodí nový způsob bytí. Čistý, prostý, tichý. Mluvím o tom společně s Gabrielou v podcastu, ve třetím dílu.

Život už není o výkonu, ale o souhlasu – ano, jsem tady, taková, jaká jsem.

Proto: Nezadržujte to, co se rozpadá. Když už nic nevydrží starým způsobem, znamená to, že přichází nový. Nemusíte vědět jaký. Stačí vydržet mezi koncem a začátkem. Tam se rodí vaše pravda. A z ní vaše síla.