Kříž jako tvar těla

V jedné meditaci přišla informace o tom, jak byly původně vnímány dřevěné kříže v přírodě. A tak sdílím.

Kříž, jak ho známe, nebyl původně o utrpení. Nebyl určen k tomu, aby nesl obraz bolesti. Jeho smysl byl jiný – o napojení a jednotě.

V jedné z tichých meditací ke mně přišlo poznání, které se mě hluboce dotklo. Kříž, jak jej známe z křesťanské tradice, nebyl původně určen k tomu, aby na něm visel obraz utrpení. Jeho smysl nespočíval ve výjevu bolesti, ale ve tvaru — v tvaru člověka, který rozpaží ruce a otevře se.

Stojím před dřevěným křížem. Pomalu roztahuji paže do stran. Vtěluji ten symbol. Nejsem tu jako někdo podřadný, nejsem tu s hlavou skloněnou a tělem zhrouceným. Jsem tu napřímená, vzpřímená — živá. Dech se vrací do hrudníku. Srdeční čakra, tolik opomíjená ve dnech napětí a vnitřního boje, se najednou tiše otevře.

Tato poloha není náhodná. Rozepjaté ruce jsou jako křídla. Páteř je jako strom. Ramena ustupují dozadu, srdce vpřed. V těle není nic agresivního, a přesto je přítomna síla. V té chvíli vnímám, že Bůh není někde nade mnou, daleko. Je uvnitř — v prostoru srdce. V každém nádechu.

Klekání, sklánění, neustálé prosby a pokání — to vše jako by v této chvíli ztratilo význam. V tělesné pokoře se často hrudník stahuje, dech plyne mělce a spojení se ztrácí. Ale když se postavím do podoby kříže — beze slov, beze snahy být někým nebo něčím — teprve tehdy začínám cítit, že jsem spojena.

Možná takto byl kříž míněn. Ne jako připomínka smrti, ale jako návrat k tělu, k prostotě postoje, v němž se lidská bytost otevírá nebi i zemi současně.