Mezi tisíci – a přesto sama

Včera jsem se ocitla uprostřed davu. Byla to veřejná akce, na kterou dorazilo kolem deseti tisíc lidí. Tolik těl pohromadě, tolik různých životních cest, emocí, vůní, hlasů… A přesto mě zasáhlo něco úplně jiného než jen ta masa.

Byla jsem tam, dívala se kolem sebe a vnímala. Lidé postávali ve frontách, bavili se, smáli, někteří sledovali program, jiní spíš ostatní lidi. Ale místo sdílené radosti a pospolitosti jsem cítila zvláštní chlad. Něco v tom nebylo v pořádku. Jako by každého obklopovala neviditelná stěna. Lidé byli spolu – a přitom každý úplně sám.

Jsem vysoce senzitivní. A to znamená, že podobné situace na mě působí velmi silně. Nasávám atmosféru jako houba. Cítím nálady, neklid, napětí, i jemné neladění, které jiným často unikne. A včera jsem toho v sobě nesla mnoho. Únavu z prostoru, kde chybí laskavost. Tíhu pohledů, které hodnotí, ale nevidí. Smutek z toho, že se neumíme jeden druhému podívat do očí bez masek.

Nešlo si nevšimnout drobností – které však mluvily hlasitě. Lidé předbíhali ve frontách, nebrali ohled na ostatní, nerespektovali jednoduchá pravidla. Jako by hlavním poselstvím bylo: "Já dřív, já víc, já tady." Ale kde je "my"? Kam se ztratilo společné vědomí, pocit, že jsme na jedné lodi?

Nechci psát tento text jako výčitku. Spíš jako zrcadlo. Co se to s námi stalo? Kdy jsme se odpojili od lidské jemnosti, od základní úcty k druhému? Kdy jsme se začali bát otevřenosti, ticha, skutečného kontaktu?

Myslím, že jsme zahlceni. Podněty, hlukem, povinnostmi, tlakem na výkon. A v tom všem jsme zapomněli být – prostě jen být – spolu. Bez hodnocení, bez strachu, bez nutnosti se prosazovat. Jako děti, které si umějí sednout vedle sebe do trávy a jen tak tam být, protože jim to stačí.

Není to beznadějné. V každém z nás je ten plamínek spojení, který stačí rozfoukat. Začíná to u drobností – u toho, že se ve frontě usměju na člověka přede mnou. Že někomu podržím místo. Že poděkuju. Že vidím druhého jako lidskou bytost, ne jako překážku.

Toužím po světě, kde senzitivita není slabost, ale dar. Kde jemnost není považována za naivitu, ale za sílu. Kde se lidé nebojí být spolu – opravdu spolu. Kde je méně masek a více očí, které se setkávají. Kde je v lidském davu cítit teplo, ne chlad.

Tento článek není o jedné akci. Je o nás. O kultuře, kterou tvoříme každý den. O tom, co přinášíme do prostoru – i beze slov. O tom, jak může být i obyčejný den posvátný, když v něm necháme zaznít lidskost.

A možná to stačí. Být tou, která nezapomíná. Být tou, která jemně připomíná, že spojení je stále možné.