Mezi životem a odchodem

Někdy v hluboké meditaci přicházejí obrazy, které mají sílu proměnit naše vnímání života. Jeden z nich ke mně přišel nedávno: když člověk vyčerpá všechny pokusy, které mu Vesmír nabídl pro pochopení určité karmy, vstupuje do závěrečné fáze své inkarnace.

Tato fáze netrvá dlouho – jen tři měsíce. V nich se život stahuje do jednoduchosti a čistoty. Vztahy se uzavírají, staré bolesti ztrácejí svou tíhu, jako by už nebylo co řešit. Člověk začíná více vnímat nitro než okolní svět.

Říká se, že v posledních třech meditacích člověk pozná, že jsou poslední. V každé z nich se něco odevzdá: pouto k tělu, pouto k mysli, pouto k času. Poté zůstává jen esence bytí – duše, která je připravena pokračovat.

Tento obraz mi připomněl i stará učení. Tibetští mniši mluví o přechodových stavech, kdy duše krok za krokem opouští hmotný svět. Křesťanská mystika zase popisuje poslední období života jako čas milosti, kdy člověk dostává možnost smíření a hlubokého přijetí.

Ať už věříme kterémukoli obrazu, jedno je společné: závěr života není jen konec, ale především završení. Jakási sklizeň všeho, co bylo prožito.

Možná je dobré si tuto představu uchovat. Ne proto, abychom žili s obavou, že jednou přijde poslední meditace. Ale proto, abychom každý den žili tak, jako by byl součástí tohoto završení. S vědomím, že každý okamžik je příležitostí k odpuštění, k pochopení a k tichému rozpuštění všeho, co už nepotřebujeme.