Po letech vnitřní duchovní práce přichází ticho. A v něm prostor pro mne.

Jsou cesty, o kterých se nemluví hlasitě. Ne proto, že by nebyly důležité, ale proto, že jsou dlouhé, tiché a vyžadují vytrvalost, kterou nelze vysvětlit jednou větou.

Posledních šest let bylo přesně takových. Nebyla to cesta hledání. Byla to cesta odpovědnosti.

Odpovědnosti vůči sobě, vůči manželovi, vůči dětem, vůči našemu rodu. Odpovědnosti postavit se tomu, co bylo toxické, manipulativní, zraňující – ať už to přicházelo odkudkoli. Bylo třeba říct dost. Nastavit hranice. Přerušit vazby, které vysávaly životní sílu. Dovolit si odejít, i když to bolelo.

Bylo třeba vyčistit zatížení, která se nepřenášela jen v příbězích, ale v tělech, vztazích, zdraví i hojnosti. Krok za krokem. Bez zkratek. Bez záruk. Bez potlesku.

Byly roky, kdy jsem neměla příjem. Roky, kdy jsem ukončila všechna přátelství. Roky, kdy jsem šla sama.

Ne proto, že by to bylo duchovně "správně". Ale proto, že to bylo nezbytné.

Pracovala jsem oddaně. Denně. Trpělivě. Disciplinovaně. Mnohokrát jsem chtěla skončit. Mnohokrát jsem si říkala, že to nejde dál. A přesto jsem pokračovala. Ne ze vzdoru. Ale z hlubokého vnitřního vědění, že tady se neotáčí zády.

Teď v listopadu se něco uzavřelo.

Jako když se po dlouhé době přestane stahovat sval, o jehož napětí jste už ani nevěděli. Jako když se dům po rekonstrukci konečně uklidí a vy si poprvé sednete doprostřed místnosti.

A pak – před několika týdny – přišlo ticho.

Ticho, ve kterém už není nutné držet pole, chránit systém, zachraňovat. Ticho, ve kterém se vrací pozornost k sobě. K vlastní práci. K tomu, co dlouho čekalo stranou – z nutnosti dokončit to podstatné.

Poprvé po letech cítím, že mohu tvořit bez tlaku. Že mohu psát, vykládat, vést, pracovat s lidmi z místa vnitřního bezpečí.

Už nejsem v boji o přežití.

Zároveň cítím pokoru. A také hlubokou úctu k sobě. Ne každý by se vzdal toho, čeho jsem se vzdala. Ne každý by vydržel jít šest let bez opory zvenčí. Ne každý by unesl disciplínu, samotu a odpovědnost, kterou tato cesta vyžadovala.

Říkám to s pravdivostí. Protože právě tato zkušenost dnes tvoří základ mé práce. Ne teorie. Ne koncepty. Ale prožitá realita. Cesta, na které se nezůstává silná na oko, ale skutečně se proměňuje vnitřní struktura člověka.

Rok 2026 vnímám jako čas otevření. Vstup do života, který už nemusí být vykoupený bolestí.

Pokud stojíte na podobném prahu, možná i Vy cítíte ticho, které přichází po dlouhé práci. Neutíkejte před ním. Nezaplňujte ho hned dalšími úkoly.

Je to prostor. A v něm se znovu rodíte Vy.