Pokud duše nepřišla podávat výkon

Nedávno jsem měla na telefonu ženu v rámci duševního mentoringu. Její otázky směřovaly k dceři. V rodině se objevuje i dědičná nemoc s progresivnim charakterem. Dcera nežije "běžný" vztah, její život je jiný, než jak jej společnost očekává. A okolí hodnotí

Matka chtěla vědět, zda její dcera někdy vstoupí do klasického partnerského uspořádání. Zda bude žít tak, jak se "má".

Jenže když jsme šly hlouběji, otevřelo se něco úplně jiného.

Ukázal se příběh duše, která byla v minulých zkušenostech vyčerpávána. Zrazována. Opakovaně tlačena do výkonu, do služby druhým, do přizpůsobení. Životy, ve kterých dávala víc, než bylo zdravé. Životy, ve kterých důvěra nebyla bezpečná.

A tento současný život? Ten není o výkonu. Není o naplnění společenského scénáře. Je o odpočinku duše.

Jsou duše, které sem přicházejí budovat, prorážet, měnit struktury.

A jsou duše, které přicházejí léčit vlastní hlubokou únavu.

Zvenčí to může vypadat jako omezení. Jako nenaplněný potenciál. Jako "málo".

Ale z pohledu duše může jít o zásadní období obnovy důvěry. O čas, kdy se učí, že vztah nemusí bolet. Že blízkost není ohrožení. Že svět není nepřítel.

Společnost má ráda příběhy růstu, výkonu, překonávání. Málo rozumí příběhům zastavení.

Jenže každá duše má vlastní rytmus. A my nevidíme, čím vším prošla. Neznáme hloubku jejích zkušeností. Nevíme, kolik vyčerpání si nese.

Cesta každého člověka je jedinečná.

Nejen v tomto životě. I v širším příběhu, který přesahuje jednu inkarnaci. Některé životy jsou dynamické a expanzivní. Jiné jsou tiché, regenerační, téměř nenápadné.

To, co se jeví jako "méně", může být z hlediska duše nesmírně významné. Jako když tělo po těžkém úrazu potřebuje klid, aby mohlo znovu zesílit. Nikdo by ho netlačil do maratonu v době rekonvalescence. A přesto to duším často děláme.

Tento příběh znovu ukazuje jednu důležitou věc: Nemáme právo měřit cizí život podle vlastních představ.

Každý příběh je jedinečný jako otisk prstu.

Každá duše ví, proč si vybrala právě tuto podobu zkušenosti.

A někdy je největší moudrostí dovolit druhému být přesně tam, kde je. Bez tlaku. Bez nápravy. Bez snahy jej "zachránit" do normy.

Dokážete ve svém okolí přijmout i ty cesty, které se nevejdou do běžného rámce?

A dokážete stejnou laskavost dopřát i sobě, pokud Váš vlastní život nevypadá podle očekávání druhých?