Tělo jako živý průvodce

Jsou období, kdy naše tělo mluví hlasitěji než mysl. Neptá se, nečeká svolení, jednoduše signalizuje: "Tady je něco, co nechceš vidět."

Ať už je to sevřená čelist, ztuhlá bedra, tuková vrstva okolo pánve, nebo zrychlený tep pokaždé, když se k někomu přiblížíme – tělo si pamatuje. Víc, než bychom čekali.

Naučila jsem se vnímat tělo jako kompas. Nejen v rozhodnutích, ale i ve chvílích, kdy se mi nedaří něco uchopit slovem.

Někdy stačí položit si ruku na břicho a nechat se tím dotykem provést. Jindy přijdou odpovědi až po pohybu – tichém tanci, klidné chůzi, prodýchání místa, které "dělá problémy".

Tělesné otisky příběhů

• Zkousnutá čelist často vypráví o potlačeném hněvu. O větách, které jsme nikdy nevyslovili, o vlastních hranicích, které jsme nechali rozmazat.
• Tlak v bedrech může naznačovat přílišnou zodpovědnost. Někdy přebíráme zátěž za druhé — z loajality, z lásky, ze strachu.
• Tuk okolo pánve bývá ochranou. Nejde vždy o jídlo. Tělo si tvoří bezpečí tam, kde ho vnitřně necítíme.

A není to třeba hodnotit. Tělo nedělá chyby. Jen nás někdy vede oklikou.

Nechat tělo mluvit

Někdy je největší laskavostí přestat s tělem bojovat. Přestat ho napravovat, kontrolovat, kritizovat. A místo toho se ptát:

"Co mi vlastně chceš říct?"

Věřím, že tělo nechce sabotovat. Nechce nám škodit. Jen touží být slyšeno.

Možná proto se někdy uzdravíme až ve chvíli, kdy si dovolíme slyšet ten pravdivý hlas v sobě. Ne ten rozumový, logický, společensky korektní. Ale ten, který sídlí někde hluboko — pod hrudní kostí, v kříži, za očima.

Tělo se nemýlí

Naše tělo si pamatuje každé "ano", které mělo být "ne". Každý vztah, který nebyl v souladu. Každý okamžik, kdy jsme samy sebe zradily.

Ale víte co? Stejně tak si pamatuje i doteky bezpečí, chvíle klidu, malé radosti. Tělo si pamatuje i to, co nás uzdravilo.

Možná proto ho můžeme začít vnímat ne jako nepřítele, ale jako živého průvodce. Jako moudrou mapu, která nás vede zpět k sobě.