Touha jedné duše

Někdy nejde o minulý život. Někdy se otevře touha duše. To proste proto, že už nelze dál žít povrchově. Protože všechno, co dosud bolelo, co se opakovalo, co se tvářilo jako láska, bylo spíš závislostí, iluzí nebo strachem z prázdna — se začne rozpadat.

Tak to bylo v případě této damy. Celé roky stála po boku muže, který jí byl zdánlivě blízký, ale jeho pohnutky byly mělké. Hledal naplnění v uznání, v touze být obdivován. Zrada přicházela tiše — ne vždy v podobě jiné ženy, ale v chladné nepřítomnosti. V tom, že duše zůstala zavřená.

Až jednou přišel okamžik, kdy už to tělo ani srdce neuneslo. Otevřelo se. A spolu s ním i hluboké vědění, že skutečný vztah nezačíná pohledem, tělem ani přitažlivostí. Začíná okamžikem, kdy se druhý člověk dotkne vaší duše — a vy jeho. Kdy se na chvíli přestanete bát, že budete viděni. Kdy dovolíte, aby vás někdo zahlédl v nahotě vaší pravdy, v příběhu, který si nesete, a neodsoudil vás za něj. Tam, kde se duše otevře, mizí potřeba dokazovat, kdo jsme. Tam už není hra na dokonalost, není soutěž o to, kdo víc dává, kdo víc miluje, kdo víc trpí. Zůstává jen ticho, přítomnost a hluboká jistota, že ten druhý vás vidí — opravdu vidí — a že právě v tom pohledu začíná láska.

Láska, která člověka vrací k sobě. Láska, která nevyžaduje sliby, ale přítomnost. A právě tam, kde se duše otevře, začíná skutečný vztah.