Únor jako období kalibrace
V meditaci s Gaiou přišlo sdělení o mohutné kalibraci, kterou lidé právě procházejí. Nejde o něco náhlého ani vnějšího. Je to jemný, ale velmi důsledný proces, během něhož se ukazuje, zda je člověk ochoten žít v souladu se sebou, se Zemí a se životem jako takovým.
Kalibrace není trestem ani zkouškou shora. Je přirozeným důsledkem vývoje. Každý, kdo se dlouhodobě obrací k sobě, kdo pracuje se svým stínem, odpovědností a vnímáním souvislostí, cítí v tomto období spíše únavu, přecitlivělost nebo potřebu stáhnout se do ticha. Kdo se naopak drží výhradně ega, kontroly a oddělenosti, může zažívat vnitřní tlak, podrážděnost a pocit, že "to tady už nejde".
A to jednoduše proto, že určité způsoby bytí přestávají ladit s prostorem, do kterého Země vstupuje.
Proměna Země
Obraz, který přišel, byl velmi tělesný. Země se svléká z hadí kůže. Staré vrstvy – těžké, hutné, založené na strachu, soupeření a přežívání – se uvolňují. Pod nimi se objevuje prostor, kde se lepe dýchá. Ne ve smyslu dokonalosti, ale větší přívětivosti, plynutí a pravdivosti.
Tato změna se neodehrává někde "venku". Prochází lidskými těly, nervovým systémem, emocemi. Proto se mnozí cítí rozladění, vyčerpaní nebo znejistění, aniž by k tomu měli konkrétní důvod. Kalibrace probíhá na úrovni hodnot, citlivosti a schopnosti soucitu – nejen k lidem, ale i k přírodě, Zemi a všem formám života.
Světlo a lehkost
Ve sdělení zazněla i podpora jiných úrovní bytí, jiných forem vědomí. Není nutné je chápat doslovně ani očekávat vnější projevy. Důležitější je pocit, že člověk není na této cestě sám. Že pole podpory, spolupráce a vědomí je širší, než jak jsme byli zvyklí vnímat.
Světlo a lehkost podle me nezačínají jako euforie. Přicházejí jako specificka úleva. Jako schopnost pustit to, co už nežije. Jako větší citlivost na pravdu v sobě. Temno a dusno neodcházejí bojem, ale tím, že přestávají být vyživovány pozorností a strachem.
Co zůstává na nás?
Únor je pozváním ke ztišení. Ke zkoumání toho, odkud mluvíme a jednáme. Zda z potřeby obhájit sebe, nebo z vnitřní pravdivosti. Zda jsme ochotni cítit soucit i tam, kde jsme dříve volili odstup nebo tvrdost.
Každý urcite prožije toto obdobím jinak. Neexistuje jednotné tempo ani správná forma. Společné je pouze to, že lehkost a soulad se nedají nijak vynutit. Vznikají jako přirozený důsledek cesty, kterou člověk už ušel.
A možná právě proto je nyní tak důležité zpomalit, naslouchat a dovolit si být přesně tam, kde skutečně jsme. Protože jsme jen maly okamžik pred bodem “projdu” anebo “zustanu”. A to je velmi zasadni okamzik našich duší!