Vánoce, které jsme ztratili

Kdysi to nebyly Vánoce. Byl to přelom světla. Den, kdy slunce začalo otáčet svůj směr a lidé si uvědomovali, že přežili polovinu zimy. Že je čekají další mrazivé týdny, a přesto – světlo se vracelo. Bylo to tiché, skromné, lidské. Nešlo o efekt, ale o přežití.

Náš jídelníček o Štědrém dni nebyl "tradicí", jak ji dnes vnímáme. Byl výsledkem nutnosti. Naši předkové měli rybu proto, že si ji mohli ulovit, aniž by ohrozili budoucnost hospodářství. O krávy, ovce a drůbež pečovali, protože je potřebovali především na mléko, vejce a novou generaci zvířat na jaro. Bylo to strategické rozhodnutí, ne sentiment.

Bramborový salát nebyl kulinářská legenda. Byl to způsob, jak sníst to, co bylo uskladněné ve sklepě: brambory, mrkev, kořenovou zeleninu. Vajíčka, která slepice občas snesly i přes zimu. Vše, co měli. Vše, co nebylo plýtváním.

Dnes tu "tradici" držíme s pocitem povinnosti. Rybu kupujeme v přeplněném supermarketu, zabalenou v plastu. Salát z "těch správných brambor" lovíme mezi regály, jako by na tom stál smysl celého svátečního dne. Zvyk, který byl kdysi projevem moudrého hospodaření, jsme přetavili do rituálu plného stresu.

Zajímavé je sledovat rozdíl: dříve tradice vznikala z reality. Dnes realitu ohýbáme tak dlouho, až z ní tradice vypadá

 Nakupujeme, abychom potvrdili, že jsme "dobří"

Masivní reklamy, výlohy, módní kolekce označené jako "vánoční", miliony kusů zboží vyrobených v místech, kde lidé žijí v takových podmínkách, že bychom tam nevydrželi týden. Zboží, které přicestovalo lodí nebo letadlem, zabalené v plastu, dovezené k nám jen proto, že jsme se rozhodli někomu "udělat radost".

Často ne radost, ale gesto. Uspokojení mechanického očekávání. V honbě po perfektních Vánocích se ze skutečných darů staly věci. A z opravdové radosti se stala spotřeba. Abychom potvrdili, že jsme hodní rodiče, dobré děti, správné partnerky a partneři.

Dárky dnes často nejsou komunikace. Jsou důkaz. Návrat k jednoduchosti není návrat k chudobě Není to o odmítnutí všeho. Je to o volbě. Nakupovat z druhé ruky není selhání. Je to odpovědnost. Opravovat věci není staromódnost. Je to úcta. Podpora lokálních farmářů není póza. Je to návrat k logice života. Možná to není možné pokaždé — všichni máme své limity.

Ale právě tady přichází skutečná svátečnost: vědomí volby. Není důležité, jak moc se nám to daří. Důležité je, kam směřujeme. Už nejde o to "držet tradici". Jde o to vrátit tradici její původní význam: žít s respektem k Zemi, která nás živí.

 Když se odkloníte od masy, vrací se vám půda pod nohama

Kdo se jednou dotkne jednoduchosti, těžko se vrací zpět do přeplněných center a výloh, kde se lidem podsouvá přesvědčení, že bez dalšího nákupu nejsou dost dobří.

Je to zvláštní – čím víc se člověk vzdaluje od hlučného davu, tím blíž je přírodě. A příroda je nesmírně prostá. Nesnaží se být dokonalá pro Instagram. Nesoutěží. Žije. A to je vše. Naši předkové to věděli. Ne proto, že byli duchovně nad věcí. Ale proto, že kdyby to nevěděli, nepřežili by.

My se dnes tváříme, že přežijeme všechno. Že můžeme spálit svět a ještě si k tomu koupit nový. Jenže žádná další planeta v regále nečeká. A žádný slevový kód nám ji neposkytne. Možná letos zkuste něco jiného. Nesnažte se napodobit obrázek "správných Vánoc".

Spíše si položte pár jednoduchých otázek:

• Co opravdu chci darovat?
• Komu a proč?
• Co zůstane, až se obal vyhodí?

Dárkem může být věc. Opravená. Zrenovovaná. Poděděná. Dárkem může být čas. Klid. Společný oběd. Dárkem může být pravda — konečně vyslovená. Vánoce nejsou o tom, co si koupíme. Jsou o tom, kým během nich jsme.