Vnitřní přetřes

Někdy přijde období, které nás zevnitř znepokojí. Neděje se nic navenek. Práce pokračuje, rodina funguje, kalendář je plný, tělo zdravé. A přesto se v nás cosi zachvěje. 

Je to vnitřní přetřes. Fáze, kdy se cosi hlubšího začne hýbat, i když pro to nemáme důvod.

Můžeme to nejdřív vnímat jako podráždění, únavu, ztrátu zájmu o věci, které nás dřív těšily. Slova, která běžně říkáme, nám náhle připadají cizí. Lidé, které jsme měli blízko, se jaksi vzdálí. Všechno je stejné – a přesto jiné.

V takových chvílích obvykle není třeba nic měnit navenek. Ale něco v nás chce být přeuspořádáno. Staré postoje, zvyky, přístupy, kterým už jsme vyrostly, se začnou pomalu rozpadat. Protože už neslouží.

Je to proces, který nelze uspěchat a ani přeskočit, řekla bych.

Často ho doprovází ticho. Určitá vyprázdněnost, která nás děsí, protože jsme na ni nebyly zvyklé. Ale právě v tomto meziprostoru se znovu skládá naše další verze. Někdy to bolí. Je to jako když praská led. Není to vidět, ale ten zvuk v nás zní hlasitě.

Může to být fáze před zásadní změnou. A nebo taky ne. Možná jen vnitřní přeuspořádání, díky kterému za čas ucítíme, že jsme znovu blíž samy sobě.

Není třeba to analyzovat. Stačí si všimnout. Přestat se přemlouvat k nějakému výkonu. Toto období nevede k výsledku, vede k pravdivosti.