Vtisknuto do těla

Někdy stačí jen pohled. Ne na oči, ale na držení těla, na způsob, jakým člověk dýchá, jak kráčí, jak sklání hlavu, jak se dotýká vlastních rukou. V tu chvíli víme. Ani nemusí promluvit. Jeho tělo už všechno řeklo.

Naše tělo je jako kronika. Nenápadná, tichá, věrná. Zapisuje si, s kým žijeme, co denně potkáváme, čemu se vyhýbáme, jaké věci v sobě potlačujeme. Každé naše "nechci to cítit", každé "tohle si nemohu dovolit", každé "tohle už nevydržím"… zůstává. Neodplyne. Jen se zapíše jinam. Do svalů, do napětí v čelisti, do sevřeného žaludku, do toho, jak stojíme, i jak stárneme.

A tak je někdy zkousnutá čelist víc než jen zlozvyk — může být nevyřčeným "ne", které jsme nikdy nedovolili zaznít nahlas. Je to gesto, které říká: "Vydrž. Mlč. Přežij."

Tuk kolem pánve a břicha může být ochranou, kterou si tělo buduje, když jsme dlouhodobě vystavené emočním tlakům, nebo si nedovolíme uvolnění a ženské plynutí. Tělo obaluje to, co je zranitelné.

Zatáhlé břicho mluví o kontrole – o snaze mít vše pod dohledem, zvládnout, nepustit. O neschopnosti se opravdu nadechnout a otevřít.

Stažené trapézy, věčně napjatá ramena? Někdy neseme víc, než je naše. Třeba starosti druhých, cizí emoce, odpovědnosti, které nám nepatří.

Ztuhlá bedra mohou nést potlačený hněv – ten, který nikdy nesměl ven, a tak se stáhl dovnitř, do míst, kde držíme svou sílu.

A třeba bolest v koleni může souviset s tím, že se bojíme udělat krok. Odejít. Posunout se. Koleno jako by se ptalo: "Opravdu tam chceš jít?"

A pak jednoho dne potkáme někoho, kdo nám připomene nás samotné. Jeho tělo nese podobný příběh. Možná jsme ho zažili už dřív – nebo ho právě žijeme. A najednou víme. Ne z mysli, ale z těla. Z vnitřního vědění, které se nevykládá slovy.

Je silné tohle poznání. Nejde totiž o posuzování, ale o porozumění. Pokud se na lidi kolem sebe díváme očima, které vnímají i jemné signály těla, začneme vidět, že mnozí z nás nesou ve svých tělech nevyřčenou bolest, nevyslovené otázky, i odmítnutou něhu.

Někdy se bráníme otevřenosti, protože by to přineslo změnu. Jindy už ani nevíme, že se bráníme. Tělo to ale ví. Ono totiž nezapomíná.

A tak možná není na škodu čas od času se v tichu zeptat:

Co moje tělo vypráví o mém životě?

Který příběh jsem v sobě zavřela tak hluboko, že ho za mě teď musí vyprávět tělo?