Vzrůstající agresivita jako zrcadlo doby

V posledních měsících jsem si začala všímat něčeho, co mi není příjemné. Lidé v běžných situacích reagují podrážděněji, ostřeji. Zvyšují hlas, používají urážky, vymezují se proti druhým způsobem, který nepůsobí jako reakce na konkrétní chování, ale spíše jako ventil něčeho, co už v sobě dlouho nesou. Stává se to na ulici, v obchodě, mezi sousedy. I v tak obyčejné situaci, jako je procházka, může člověk nečekaně čelit nepřátelskému výpadu.

Nemyslím si, že by se lidé najednou "kazili". Spíš se domnívám, že se otevírají vrstvy, které byly dlouho potlačované. Napětí, frustrace, vnitřní tlak, pocit bezmoci. V systému, kde se po člověku neustále něco žádá a přitom mu chybí základní opora – bezpečí, sounáležitost, důvěra – se není čemu divit. Jenže to, co se dříve dařilo skrývat, se dnes dere na povrch častěji a v ostřejší podobě.

Jako by se společnost rozpadala zevnitř. Ztrácí se schopnost regulovat vlastní emoce, ztrácí se kapacita vnímat druhé jako sobě rovné. Místo kontaktu přichází výpad, místo rozhovoru útok. Ne u všech, samozřejmě, ale u dostatečného množství lidí na to, aby si toho člověk začal všímat jako určitého vzorce.

Pro mě osobně to není jen společenský jev. Je to i výzva. Zůstat v takovém prostředí v klidu, neztratit ze zřetele sebe a nenechat se zatáhnout do cizího dramatu – to vyžaduje bdělost. A taky jistou dávku soucitu. Ne slabosti, ale porozumění, že každý někam patří, každý něco nese, a někdo to nese obtížněji než jiní.

Někdy je ale i soucit málo. Někdy je třeba jen vědět, kde jsou moje hranice. Kde končí snaha porozumět a začíná ochrana mého prostoru. Možná právě to je něco, co se teď učíme všichni: nebýt agresivní, ale být pevní. Neutíkat, ale ani se nenechat srážet.

Věřím, že i tohle období má svůj smysl. Možná se teď odhalují věci, které už nelze dál přecházet. Ačkoli je to nepříjemné, může to být začátek něčeho nového. Ale abychom tím prošli, každý z nás bude potřebovat vědět, kým chce zůstat. I když kolem bude hluk.