Existuje chvíle, kterou zná mnoho žen. Vstoupí do prostoru – pracovního, společenského, někdy i zcela běžného – a v těle se něco stáhne. Objeví se neklid, napětí, pocit ohrožení nebo náhlé srovnávání.

Občas se setkávám s lidmi, kteří cítí potřebu porozumět tomu, co se děje po smrti blízkého člověka. Nejčastěji nejde o zvědavost, ale o tiché vnímání, že vztah ještě nebyl zevnitř uzavřen. Zkušenost ukazuje, že odchod z fyzického těla nemusí pro všechny duše znamenat stejný pohyb ve stejný okamžik.

Dnešní den má zvláštní kvalitu. Není to magie ani senzace. Je to spíš tichý mezník, který se objeví jednou za čas, když se v člověku poskládá dostatek práce, odvahy a vnitřní poctivosti.

Advent není marketingový předkrm Vánoc. Je to čtyřtýdenní cesta, která po nás žádá jediné: zpomalit natolik, abychom se znovu slyšeli. V prosinci se energie mísí — staré se chce uzavřít, nové zatím nemá sílu vstoupit. Člověk je citlivější, rodinné vztahy se stávají zrcadlem, únavu střídá touha po teple, a vzpomínky se tlačí do popředí. Advent není...

Existují momenty, kdy člověk necítí inspiraci, ale ví, že je čas mluvit. Ne proto, že by chtěl svět ohromit, ale proto, že někde na druhé straně pomyslné linie sedí někdo, kdo právě teď potřebuje slyšet: nejste na to sami.

Občas ke mně přicházejí lidé, kteří si myslí, že už "je za vším hotovo". Že s odchodem blízkého končí i všechno mezi nimi. A přesto v nich něco zůstává neklidné, napjaté, nedopovězené. Cítí tíhu, kterou si neumí vysvětlit, a zároveň je vede k tomu, aby si o tom ještě s někým promluvili.

Často slyším otázku: "A co mám tedy dělat?" Výklad karet mnohým přinese odpověď, náhled nebo ujištění, že jsou na správné cestě. Ale tím to nikdy nekončí. Vesmír totiž neposílá odměny těm, kdo jen čekají, až se věci nějak samy pohnou. Odměňuje ty, kdo slyší jeho zprávy a v souladu s nimi konají.

Občas za mnou přijde žena s přesvědčením, že je v ní něco temného. Něco, co na ni ukazuje okolí. Něco, co si neumí vysvětlit, ale cítí, že to v ní vibruje jako starý, zavřený pokoj. Tyto chvíle neberu na lehkou váhu. Ne proto, abych umocnila dramatický příběh, ale protože se tu často dotýkáme hlubší pravdy. Temnota většinou nevzniká v člověku....

V těchto dnech bývá cítit zvláštní ztišení. Vzduch je jiný, světlo měkčí, čas se jaksi rozlévá. Jako by se otevřela brána, přes kterou je možné zahlédnout, že život a smrt nejsou od sebe tak daleko, jak se zdá.

Jsou chvíle, kdy se život začne tiše zjemňovat. Neznatelně, téměř neviditelně, ale kdo je vnímavý, pozná to. Duše, která už ví, že se její pozemská cesta blíží ke konci, se začne pomalu stahovat. Jako když voda v řece zpomalí svůj proud, než se ztratí v moři.