V poslední době se mi při meditacích i během mentoringu s lidmi s neobvyklou přesností a opakováním vrací informace o datu 3. 3. 2026.

Pracovala jsem s jednou ženou v rámci telefonického mentoringu. Na první pohled měla všechno v pořádku. Život běžel, věci se děly, nic dramatického se nehroutilo. A přesto říkala větu, která mě zasáhla:

V meditaci jsem se obrátila k Zemi. Ne jako k abstraktní planetě, ale jako k živé bytosti. Zajímalo mě, jak se jí daří. Co pro ni mohu udělat já – konkrétně, lidsky, tady a teď. Odpověď byla překvapivě radostná. Řekla, že se připravuje na velkou slavnost.

Měla jsem tu možnost doprovázet na mentoringu ženu, jejíž duše nese velmi specifickou esenci. Když jsme se napojily, bylo to jasné. Její pole bylo klidné, tiché, hluboké. Bez dramat. Bez potřeby být viděna.

Dnes se mi znovu ozvala žena, se kterou spolupracujeme už rok. Není to někdo, kdo hledá rychlé odpovědi. Není to ani někdo, kdo by chtěl slyšet jen to příjemné.

Měla jsem tu čest hovořit se ženou, jejíž vědomí pochází z prostoru, který lidská mysl jen obtížně uchopuje.

V meditaci s Gaiou přišlo sdělení o mohutné kalibraci, kterou lidé právě procházejí. Nejde o něco náhlého ani vnějšího. Je to jemný, ale velmi důsledný proces, během něhož se ukazuje, zda je člověk ochoten žít v souladu se sebou, se Zemí a se životem jako takovým.

Lidské vědomí se vyvíjí v etapách. To, co bylo ještě nedávno zásadním objevem, se postupně stává přirozenou součástí vnitřní zkušenosti. Bylo prožito, pochopeno a vnitřně ukotveno.

Existuje chvíle, kterou zná mnoho žen. Vstoupí do prostoru – pracovního, společenského, někdy i zcela běžného – a v těle se něco stáhne. Objeví se neklid, napětí, pocit ohrožení nebo náhlé srovnávání.

Občas se setkávám s lidmi, kteří cítí potřebu porozumět tomu, co se děje po smrti blízkého člověka. Nejčastěji nejde o zvědavost, ale o tiché vnímání, že vztah ještě nebyl zevnitř uzavřen. Zkušenost ukazuje, že odchod z fyzického těla nemusí pro všechny duše znamenat stejný pohyb ve stejný okamžik.