V dnešní době žije mnoho lidí, kteří na první pohled vedou zcela obyčejný život. Mají rodiny, vychovávají děti, pracují nebo podnikají, řeší každodenní radosti i starosti. Ale souběžně s tím se v jejich životě odehrává ještě něco jiného – něco, co je neviditelné, přesto velmi skutečné a zásadní. Nesou v sobě duchovní úkoly, které přesahují jejich...

Někdy v hluboké meditaci přicházejí obrazy, které mají sílu proměnit naše vnímání života. Jeden z nich ke mně přišel nedávno: když člověk vyčerpá všechny pokusy, které mu Vesmír nabídl pro pochopení určité karmy, vstupuje do závěrečné fáze své inkarnace.

Spánek není jen odpočinek těla. Je to návrat domů – do prostoru, odkud čerpáme sílu a vhledy. Když zavřeme oči a ponoříme se do snů, naše vědomí se dotýká vrstev, které během dne zůstávají skryté.

Některé symboly se v našem životě objevují tak intenzivně, že je nelze přehlédnout. Hadi patří mezi ně. Setkání s nimi není jen náhoda – ať už je potkáváme ve snech, nebo dokonce ve skutečnosti, jejich poselství je často velmi konkrétní a osobní.

Poslední dny jsou energeticky husté. V astrologii i v jemnohmotném vnímání se mluví o době, kdy se staré vzorce rychle rozpadají a nové se ještě nestihly pevně vytvořit. V takovém "meziprostoru" může být těžší udržet vnitřní klid. Kolektivní energie se zhušťuje, a citlivější lidé ji cítí jako tlak, napětí nebo neklid.

Někdy se v nás usídlí pocit, pro který nenacházíme v tomto životě žádný důvod.

V těchto dnech se v tichosti děje něco velmi zásadního. Mnozí to možná nevnímají očima, ale hluboko uvnitř sebe cítí změnu. Nejde o náhlou katastrofu, ale o jemné, avšak nezvratné rozdělení realit. Gaia, živoucí bytost, kterou nazýváme Země, se chystá vystoupat do vyšší vibrační roviny – a ne všechno může vzít s sebou.

V posledních dnech jsem opět otevírala minulé životy těch, kteří mě o to požádali. A znovu mě hluboce zasáhlo, jak přesně se v nich zrcadlí témata, se kterými se potýkáme i dnes. V oněch životech lekce často započaly, ale nebylo možné je tehdy dokončit – a tak se jejich energie přenesla až sem, do tohoto života. Abychom je mohli dožít....

Stává se vám někdy, že při sledování filmu cítíte víc než běžné dojetí? Že vás nějaký obraz zaskočí svou blízkostí, ačkoliv jste v tom prostředí nikdy nebyli? Hory, déšť, kámen pod nohama, šum bitev nebo šaty ze starých časů – a najednou je vám do pláče, nebo naopak cítíte zvláštní vzrušení.

Někdy si žena myslí, že už má své tělo prozkoumané. Že bolest odešla, že cyklus plyne tiše a bez velkých dramat. Ale pak přijde den, kdy se najednou něco vynoří – hluboké, těžké, staré. A tělo se ozve, jako by znovu začalo mluvit jazykem, který jsme dlouho neslyšely.