Vztahy s větším věkovým rozdílem – deset, patnáct nebo i dvacet, dokonce třicet a více let – v nás často vyvolávají otázky. Někdy obdiv, jindy pochybnost. Ale namísto hodnocení je užitečnější se ptát:

Jsme ve zvláštní době. Ačkoliv navenek může vše působit téměř stejně jako dřív, pod povrchem se odehrává neviditelný rozestup – mezi těmi, kdo si zvolili růst, a těmi, kdo jej odmítli.

Když s někým žijeme – sdílíme prostor, ticho, chvíle bdění i spánku – nevědomky přijímáme nejen jeho slova a gesta, ale i jeho vnitřní svět. Jeho esenci.

V posledních měsících jako by se čas zrychlil. Mnozí z nás cítí, že něco hlubokého a nevratného se mění – nejen venku ve světě, ale i uvnitř nás. Přichází únava, citlivost, přetížení i chvíle hlubokého vhledu. Ptáme se: Co se to děje? A jak dlouho to ještě potrvá?

Jsou období, kdy nepotřebujeme odpovědi, plány ani velká rozhodnutí. Stačí jen být. Vdechnout léto, nechat se pohladit sluncem a ponořit se do vody – tělem i duší. A právě v tom prostém bytí se děje víc, než se zdá.

Léto přináší nejen teplo, ale i prostor. Najednou se zpomalí čas, zmizí povinnosti, kalendáře ztratí svůj diktát. A právě v těchto chvílích se mnohé ženy začínají znovu slyšet. Přichází tichý šepot jejich duše. Takový, který je během roku snadno přehlušen každodenním kolotočem.

Odjet. Odejít z toho, co je známé, předvídatelné, zaběhnuté. Opustit stereotyp, který se možná tváří jako jistota, ale často se stává jemnou klecí. Dovolená není jen časem k odpočinku – je to pozvání ke změně úhlu pohledu. A právě tato změna může být zásadním impulzem pro naši vnitřní transformaci.

Myslíme si, že víme, co tělo dělá. Máme načteno, kdy rostou zuby, co má bolet a co ne. Ale tělo často mluví jinak než knížky. Mluví v obrazech. Symboly. Poselstvími.

V některých rodových liniích se umíněnost dědí jako koruna. Ne jako ozdoba, ale jako tíživý kruh na hlavě, který nutí další ženy stát zpříma, i když už nemohou dýchat. Dcery těchto žen často nedostávají lásku — ale příkazy, očekávání a tlak. A ten je maskován jako "výchova", "láska", "péče o správnou cestu".

Vedle našeho domu vede úzký chodník. Chodí tudy děti do školy, senioři se psy, maminky s kočárky. Není to cyklostezka. A přesto si ji mnoho cyklistů přivlastnilo jako zkratku – rychlý průjezd mezi ulicemi. Dlouho jsme se jen dívali, jak lidé museli náhle uskakovat, chytat své děti, aby nedošlo ke srážce. Jak strach nahrazoval přirozený klid běžného...