Když s někým žijeme – sdílíme prostor, ticho, chvíle bdění i spánku – nevědomky přijímáme nejen jeho slova a gesta, ale i jeho vnitřní svět. Jeho esenci.

V posledních měsících jako by se čas zrychlil. Mnozí z nás cítí, že něco hlubokého a nevratného se mění – nejen venku ve světě, ale i uvnitř nás. Přichází únava, citlivost, přetížení i chvíle hlubokého vhledu. Ptáme se: Co se to děje? A jak dlouho to ještě potrvá?

Jsou období, kdy nepotřebujeme odpovědi, plány ani velká rozhodnutí. Stačí jen být. Vdechnout léto, nechat se pohladit sluncem a ponořit se do vody – tělem i duší. A právě v tom prostém bytí se děje víc, než se zdá.

Léto přináší nejen teplo, ale i prostor. Najednou se zpomalí čas, zmizí povinnosti, kalendáře ztratí svůj diktát. A právě v těchto chvílích se mnohé ženy začínají znovu slyšet. Přichází tichý šepot jejich duše. Takový, který je během roku snadno přehlušen každodenním kolotočem.

Odjet. Odejít z toho, co je známé, předvídatelné, zaběhnuté. Opustit stereotyp, který se možná tváří jako jistota, ale často se stává jemnou klecí. Dovolená není jen časem k odpočinku – je to pozvání ke změně úhlu pohledu. A právě tato změna může být zásadním impulzem pro naši vnitřní transformaci.

Myslíme si, že víme, co tělo dělá. Máme načteno, kdy rostou zuby, co má bolet a co ne. Ale tělo často mluví jinak než knížky. Mluví v obrazech. Symboly. Poselstvími.

V některých rodových liniích se umíněnost dědí jako koruna. Ne jako ozdoba, ale jako tíživý kruh na hlavě, který nutí další ženy stát zpříma, i když už nemohou dýchat. Dcery těchto žen často nedostávají lásku — ale příkazy, očekávání a tlak. A ten je maskován jako "výchova", "láska", "péče o správnou cestu".

Vedle našeho domu vede úzký chodník. Chodí tudy děti do školy, senioři se psy, maminky s kočárky. Není to cyklostezka. A přesto si ji mnoho cyklistů přivlastnilo jako zkratku – rychlý průjezd mezi ulicemi. Dlouho jsme se jen dívali, jak lidé museli náhle uskakovat, chytat své děti, aby nedošlo ke srážce. Jak strach nahrazoval přirozený klid běžného...

Život není rovná čára. Je to spirála, která nás vede zpět k sobě samým. Až do bodu, kdy už nehledáme venku, ale začínáme rozpoznávat, že odpovědi vždy žily v nás.

Mnoho lidí vyrůstalo s přesvědčením, že peníze kazí člověka. Že jsou metlou lidstva, že "kdo má peníze, nemá srdce" nebo že peníze nejsou duchovní. Ale co když je to přesně naopak? Co když peníze nejsou ničím jiným než čistou energií – energií, která nás zve k tvoření, budování a službě světu?