V čase Vánoc se svět na okamžik ztiší. A právě v tomto tichu cítím potřebu se zastavit a poděkovat Vám.

V období, kdy se mnozí z nás snaží najít ten "správný" dárek, se často dostáváme do slepé uličky. Vymyšlené objekty, rychlé nákupy, věci, které brzy zapadnou prachem. A přesto většina lidí touží po něčem jiném — po porozumění, zastavení, uvolnění napětí a pravdivém pohledu na sebe sama.

V posledních měsících se setkávám s mnoha lidmi, kteří jsou duchovně otevření, citliví, pracují na sobě. Sdílí své příběhy, bolesti, proměny, karmické uzly i rodová témata. Často ke mně přicházejí s respektem, s prosbou o vedení, o nadhled.

Po šesti letech intenzivní duchovní a rituální práce jsem byla vedena do další úrovně svého poslání. Bylo mi umožněno projít přechodem do šamanské energie – a přijmout ji nejen jako nástroj, ale jako součást sebe. Dlouho jsem se snažila pochopit, kde je mé místo. Zkoušela jsem různé cesty, mnoho technik, přístupů i forem pomoci. Ale až šamanství mi...

O bezpečí se často mluví, jako by to byla přirozená součást dětství. Jenže některé z nás v něm nevyrůstaly. Nevyrůstaly v lásce ani v tichu, ale ve střehu. V hádkách kvůli penězům, v žárlivosti, v dusnu, kde dítě ví, že se neptá, neruší, nebrečí. Protože by bylo přítěží.

Dnes mě ovlivnily dvě zdánlivě nenápadné situace. Můj syn obdivně mluvil o švagrovi, který "to všechno vybudoval sám", a klientka zase zmínila ženu, která "jen pokračuje v tátově projektu". Obě situace vypadaly jako běžné komentáře. Jenže já znám skutečnost. A ta je jiná.

Někdy cítíme k určitému místu nevysvětlitelnou přitažlivost. Ani nevíme proč, ale od dětství nás to táhne do Francie, do Skandinávie, do hor, k moři, do starých chrámů či ruin. Možná jsme tam nikdy předtím nebyli – a přesto se v nás při pomyšlení na dané místo cosi rozvibruje, jakoby se ozvalo volání, které nelze umlčet.

Někdy stačí jen pár vteřin, několik pohledů, jedno gesto. A najednou se ve vzduchu rozhostí něco, co slovy těžko popsat — klid, harmonie, vzájemné rozpoznání. Včera jsem potkala úplně neznámou rodinu. Byli milí, respektující, prostě nějací jiní. Ne tím, co říkali, ale tím, jak tam byli.

…a s ní přijde úleva, rovnováha a nový začátek…

Včera jsem se ocitla uprostřed davu. Byla to veřejná akce, na kterou dorazilo kolem deseti tisíc lidí. Tolik těl pohromadě, tolik různých životních cest, emocí, vůní, hlasů… A přesto mě zasáhlo něco úplně jiného než jen ta masa.