Když Vás dělají malými, aby se oni necítili tak špatně

Možná to znáte. Někdo z Vašeho okolí — rodič, partner, kolegyně, kamarádka — Vám opakovaně, často nenápadně, dává najevo, že nejste dost dobří. Že to, co děláte, není správné. Že byste měli být jiní, méně viditelní, méně hlasití, méně sami sebou. A Vy se nad tím možná zamýšlíte, hledáte v tom svou chybu, snažíte se to napravit.

Zkuste se ale na chvíli zastavit a podívat se na to z druhé strany.

Co když to vůbec není o Vás?

Devalvace druhého je jedna z nejstarších a nejúčinnějších obranných strategií, jakou lidská psychika má. Pokud někdo druhého zmenší, nemusí už řešit, proč se sám necítí dost velký. Pokud Vám dá najevo, že jste neschopní, nemusí se ptát, proč se on sám bojí zkusit totéž. Pokud Vás přesvědčí, že jste nedůležití, nemusí přiznat, jak málo důležitý se cítí sám.

Je to pohodlné. Je to mnohem snazší než terapie, než upřímné zhodnocení vlastního života, než bolestivá práce na sobě. Stačí najít někoho blízkého — a o to zákeřnější je to, čím blíž ten člověk je — a opakovaně mu dávat najevo, že je menší. Funguje to. Bohužel funguje velmi dobře, protože ten, kdo to slyší znovu a znovu, tomu nakonec uvěří.

Tento mechanismus má svou typickou podobu v různých vztazích, a možná se v některé z nich poznáte.

U rodiče a dítěte se odehrává tak, že rodič, který se celý život necítil dost dobrý, dost úspěšný nebo dost milovaný, najde nevědomě úlevu v tom, že totéž zařídí u svého dítěte. Místo "umíš to" slyší dítě "to nikdy nedokážeš". Místo "jsem na tebe hrdý" slyší "vždyť ses vůbec nesnažil". Rodič se tím nemusí ptát, proč sám nikdy nešel za svým snem — stačí, že dítěti dá najevo, že sny jsou zbytečné a nedosažitelné. Dítě, které vyroste s vědomím, že není dost dobré, se v dospělosti nebude o nic snažit — a rodič se tak nikdy nebude muset srovnávat s jeho úspěchem.

V partnerském vztahu má tento mechanismus jinou, o to zákeřnější podobu. Partner, který se bojí, že by ho mohli opustit, nebo který sám sobě nevěří, často nevědomě devalvuje toho druhého — jeho vzhled, jeho názory, jeho schopnosti. Pokud Vás přesvědčí, že byste bez něj nezvládli nic, nemusí se bát, že odejdete. Pokud Vám dá najevo, že jste nezajímaví nebo neatraktivní, nemusí řešit vlastní nejistotu v tom, zda je dost zajímavý on. Toto je jeden z nejzákeřnějších typů devalvace, protože se odehrává pod rouškou lásky a "starosti" — a o to hůř se rozpoznává.

A v pracovním kolektivu se totéž odehrává jako zpochybňování kompetence. Kolegyně nebo nadřízený, kteří se cítí ohroženi Vaší samostatností nebo Vaším tempem, mají tendenci zpochybňovat Vaši práci, i když je odvedená dobře. Nejde o objektivní kritiku — jde o to, udržet Vás v roli toho, kdo si "ještě musí dokazovat". Dokud věříte, že nejste dost dobří, nebudete žádat o povýšení, nebudete se ozývat, nebudete konkurovat. A ten, kdo to dělá, si tak udržuje pozici, na kterou by jinak možná nestačil.

Ve všech třech případech platí totéž: ten, kdo Vás zmenšuje, to nedělá, protože jste skutečně nedostateční. Dělá to, protože je to pro něj funkční.

A v tom je ta druhá, hlubší vrstva tohoto mechanismu. Nejde jen o pohodlí toho, kdo devalvuje. Jde i o kontrolu. Člověk, který věří, že je nic, se nebrání. Nezpochybňuje. Nepostaví se. Zůstává tam, kde je, protože si myslí, že si nic lepšího nezaslouží. To není náhoda — to je funkce.

Pokud tohle čtete a něco se ve Vás hne, je čas si položit jednu konkrétní otázku: Komu prospívá to, že si o sobě myslíte, že nejste dost dobří?

Ne abstraktně. Konkrétně. Kdo z toho těží? Kdo se díky Vaší malosti necítí ohrožený? Kdo díky tomu nemusí měnit sebe?

Odpověď nemusí být příjemná. Ale je důležitá — protože teprve ve chvíli, kdy uvidíte, že to byl vždycky mechanismus někoho jiného, a ne pravda o Vás, se z toho můžete začít vymaňovat. A o to prave jde!