Program: „Musím být víc než ostatní”
V každém z nás běží nějaký program. Věta, kterou jsme si kdysi, možná už v dětství, zapsali do svého vnitřního operačního systému, a od té doby podle ní žijeme, aniž bychom si to uvědomovali. Program není myšlenka, kterou máme. Program je myšlenka, která má nás.
Ve svém okolí znám ženu, na které je tento mechanismus vidět jako na dlani. Její program zní: Já chci být někdo víc. Chci být víc než vy ostatní.
Nezní to jako nic dramatického. Skoro to zní jako ambice, jako touha po úspěchu. Jenže když se podíváte na to, co tento program v jejím životě skutečně řídí, uvidíte něco jiného – neustálý, nikdy nekončící boj o potvrzení, že existuje jako výjimečná.
Jak se program projevuje na nejbližších
Tato žena manipuluje své dcery tak, aby nikdy nebyly úplně svobodné ve svých vlastních životech. Aby zůstávaly na ni nalepené, závislé, orientované směrem k ní. Ne proto, že by je chtěla ovládat kvůli moci samotné, ale proto, že jejich přítomnost jí dokazuje: mám tu nejskvělejší rodinu. Jsem matka, která to zvládla líp než ostatní. Dcery se tak stávají materiálem programu, ne svobodnými bytostmi. Jejich role není žít svůj vlastní život, ale odrážet matčinu výjimečnost zpět k ní. A dokud tuto roli plní, program má na chvíli klid.
Jak se program projevuje na majetku
Druhý projev je stejně nelítostný. Jakmile se objeví byť jen nepatrná možnost snadno získat majetek, přestává pro ni existovat cokoliv jiného. Vztahy, čas, energie, klid – všechno je ochotná obětovat, aby majetek získala. Není v tom radost z tvoření ani z hojnosti. Je v tom hlad, který nikdy nezmizí.
A přesně to je na programech nejpodstatnější: nikdy nejsou nasycené natrvalo. Ona je vždy jen chvíli spokojená, že něco získala. Za pár týdnů koloběh začíná znovu, protože to, co ji žene, není touha po věci. Je to touha zacelit ránu, která s věcmi nesouvisí.
Co je program ve skutečnosti
Program vznikne v okamžiku, kdy si dítě, nejčastěji velmi malé, řekne nějakou verzi věty: Abych byla v pořádku, musím být víc. Možná to bylo v rodině, kde se láska dávala jen za výkon. Možná v prostředí, kde bylo nutné se prosadit, abyste byli vůbec vidět.
Odtud se rodí přesvědčení, že obyčejné bytí nestačí. Že je nutné být výjimečná, aby člověk měl právo na místo. Problém programů je v tom, že jsou nekonečné. Nedají se uspokojit, protože nejsou postavené na realitě přítomného okamžiku, ale na strachu z minulosti, který se pořád dokola snaží vyřešit stejným, nefunkčním způsobem. Nový majetek. Nová závislost dcery. Nový důkaz výjimečnosti. A žádný z nich ránu nezahojí, protože rána není v majetku ani v dcerách. Je v programu samotném.
Proč o tom píšu
Píšu o tom, protože je snadné dívat se na takový příběh zvenčí a myslet si, že s vámi to nemá nic společného. Jenže každý z nás nějaký program má. Možná ne tak nápadný, možná ne tak destruktivní vůči okolí, ale stejně tak neúprosný ve svém vnitřním fungování.
Zeptejte se sami sebe: co je ta věta, kterou si pořád dokola dokazuji? Musím být užitečná. Musím být v pohodě. Musím to zvládat sama. Nesmím nikoho zklamat.
Když ji najdete, všimněte si, jak často vás nutí jednat ne ze svobody, ale z nutnosti obhájit si místo, na které máte právo už jen tím, že existujete.
Rozpoznat program je první krok. Ten druhý, mnohem těžší, je přestat ho krmit a začít žít bez něj. To se neděje přes noc a často to vyžaduje jít až k jeho kořeni – k okamžiku, kdy vznikl, ať už v tomto životě, nebo hlouběji, v karmických a rodových vzorcích, které si neseme dál.