Uzdravení jen jako další maska

Dnes se hodně mluví o uzdravení. O práci na sobě. O vědomí. O pravdě. A přesto, když se dívám pozorněji, často tam necítím pohyb. Spíš velmi kultivovaný způsob, jak zůstat na místě.

Lidé umí krásně pojmenovat své rány. Rozumí svému dětství. Vědí, odkud co pochází. Dokážou o tom mluvit klidně, souvisle, někdy i velmi přesvědčivě. Ale jejich život se nemění.

Zůstávají ve stejných vztazích, ve stejných vzorcích, ve stejných vnitřních kruzích. Jen k tomu přibyde jazyk, který zní vědoměji.

A někde pod tím je tichá, nepříjemná pravda. Že některé bolesti si nechceme pustit. Protože jsme si z nich postavili identitu.

Je v nich kus jistoty. Kus známého prostoru. Víme, kdo jsme, když jsme zranění. Víme, jak reagujeme. Víme, co čekat. A představa, že by to zmizelo, je zvláštně prázdná.

Podobně jemně se dnes posunulo i to, čemu říkáme síla.

Za sílu se vydává odstup. Chlad. schopnost "nenechat se zasáhnout". Lidé si nastavují hranice, ale často to nejsou hranice, které chrání život. Jsou to zdi, které brání kontaktu.

Na druhé straně stojí ti, kteří vydrží téměř všechno. Ustupují, omlouvají, vysvětlují si chování druhých, hledají pochopení i tam, kde už dávno není co chápat.

A říkají tomu láska. Mezi tím je velmi tenká linie, která se nedá naučit z knihy. Pozná se jen podle vnitřního pocitu pravdivosti.

A právě pravdivost je to, co se nedá obejít. Můžeme o sobě říkat cokoliv. Můžeme mít pocit, že jsme dál. Můžeme chápat souvislosti. Ale někde v tichu stejně vždycky víme. Kde uhýbáme. Kde si něco vysvětlujeme, místo abychom to viděli. Kde zůstáváme, i když už dávno cítíme, že jsme odešli.

Tohle není téma, o kterém se dobře mluví. Protože v tom není nic, za co by se dalo schovat.

Možná dnes nejde o to dozvědět se něco nového. Možná jde o to přestat jemně uhýbat před tím, co už dávno víte.

A dovolit si tu nepohodlnost, která s tím přichází. Bez potřeby ji hned zjemnit, vysvětlit nebo převést do "pochopení". Protože právě tam se věci začínají opravdu hýbat.

A možná si teď můžete položit otázky, které se nedají přeskočit:

Kde ve svém životě udržujete něco, o čem víte, že už to není pravdivé?

Co by se ve Vás rozpadlo, kdybyste to přestala držet?

A kým byste byla, kdyby Vaše bolest přestala být Vaší oporou?