Možná to znáte. Někdo z Vašeho okolí — rodič, partner, kolegyně, kamarádka — Vám opakovaně, často nenápadně, dává najevo, že nejste dost dobří. Že to, co děláte, není správné. Že byste měli být jiní, méně viditelní, méně hlasití, méně sami sebou. A Vy se nad tím možná zamýšlíte, hledáte v tom svou chybu, snažíte se to napravit.

Dnes v noci nastane úplněk. Lidově se mu říká Jahodový měsíc – první letní úplněk roku, který přichází krátce po slunovratu, v období, kdy je příroda na vrcholu síly. Můžete si všimnout, že Měsíc bude vypadat opticky větší a má nazlátlý až oranžový odstín, díky tomu, jak nízko se pohybuje nad obzorem.

Kolikrát jste si dnes nasadila masku? Kolikrát jste přikývla, i když uvnitř jste křičela ne? Kolikrát jste se usmála, abyste neudělala vlny?

Ne každý den nese stejnou váhu. Některé dny jsou jen tranzitní stanice. Jiné jsou zastávky, kde Vás Vesmír zastaví a zeptá se: a co Vy na to?

Někdo Vás kritizuje. Posuzuje. Hodí na Vás větu, která sedne jako facka. A Vy v tu sekundu uděláte to, co dělá devadesát procent lidí — začnete vysvětlovat. Obhajovat se. Dokazovat, že to tak není, že to bylo jinak, že máte své důvody.

Říkáte si, že se chcete posunout. Že chcete změnu. Že už nechcete žít ten samý den dokola, v tom samém kruhu, se stejnými výsledky, na které si stěžujete už třetí rok.

Stála jsem před domem a najednou tam byla. Stejný úsměv, jaký jsem si pamatovala – jen o pár vrásek více, vypočítavost v očích nepřehlédnutelná. Přišla s deskami v ruce a s žádostí o podpis. Chtěla znovu kandidovat. Chtěla důvěru lidí.

Jméno je jedna z prvních věcí, kterou o sobě světu sdělujeme. Podepisujeme se jím, představujeme se jím cizím lidem na první schůzce. Je to slovo, které slyšíme tisíckrát za život – a přesto si málokdy uvědomujeme, že každé jeho vyřčení je i malým energetickým aktem.

Stála přede mnou na začátku léta, zabalená do vrstev oblečení, které zakrývaly víc než jen tělo. Prohlížela si mě tak dlouho, až to začalo být nepříjemné. Pak jí to nedalo…