Sebedestruktivní programy nevznikají naráz. Nejsou to jednorázová rozhodnutí ani vědomé volby. Jsou to vrstvy, které se na člověka postupně nabalují – tiché věty, které slyšel jako dítě, pohledy, které v sobě nesly hodnocení, situace, ve kterých se musel přizpůsobit, aby byl přijat.

Jsou věci, které si nepamatujete vědomě, a přesto podle nich žijete každý den. Jednou z nich je vina.

Nikdy dříve nebylo tak snadné "pomáhat druhým". Stačí pár vět, které zní moudře, trochu sebejistoty, vhodně zvolená slova – a člověk může vystoupit jako ten, kdo vede ostatní.

Jsou chvíle, kdy se život přestane tvářit jako plynulý tok a začne klást otázky. Ne nahlas, ne přímo. Přicházejí skrze situace, které se až nápadně podobají tomu, co už jsme jednou prožili – jen o něco ostřeji, o něco naléhavěji, o něco blíž samotnému jádru.

Jsou chvíle, kdy člověk vyjde mezi lidi a všechno se zdá v pořádku. Prostředí funguje, věci se dějí tak, jak mají, a není potřeba nic řešit. A pak přijdou dny, kdy stačí několik obyčejných situací a vnitřně cítíte zvláštní napětí, které nevzniká z toho, co se děje, ale z toho, jak se to děje.

Spojila jsem blog, Instagram a podcast do jednoho celku. Každé z těchto míst má svůj význam, ale dohromady tvoří prostor, ve kterém si můžete vybrat způsob, který je Vám nejbližší.

Cítíte, jak se něco ve Vás zvedá? Možná jste poslední týdny víc podrážděná. Možná Vás rozčilují věci, které jste dřív přešla. Možná cítíte tlak udělat krok, do kterého se Vám nechce.

Jsou chvíle, kdy člověk cítí, že už dál nechce nést své téma sám. Myšlenky se vracejí, odpovědi nepřicházejí, a vnitřní napětí zůstává otevřené. Právě v takové chvíli přichází prostor, který vytvářím.

Někdy se duše v průběhu svých cest tak vzdálí sama sobě, že už nedokáže rozeznat, odkud vyšla. Vrstvy zkušeností, rozhodnutí, vlivů a setkání se postupně ukládají jedna přes druhou, až se ztratí původní tvar. To, co bylo kdysi přirozené, se začne zdát nedostupné. Směr se rozostří. A život, který měl nést jasnost, začne působit těžce a...