V čase Vánoc se svět na okamžik ztiší. A právě v tomto tichu cítím potřebu se zastavit a poděkovat Vám.

Existuje chvíle, kterou zná mnoho žen. Vstoupí do prostoru – pracovního, společenského, někdy i zcela běžného – a v těle se něco stáhne. Objeví se neklid, napětí, pocit ohrožení nebo náhlé srovnávání.

Existují pocity, které člověk nedokáže racionálně vysvětlit. Pocit méněcennosti. Ohrožení druhými ženami. Vnitřní stažení pokaždé, když se v prostoru objeví někdo sebevědomý, otevřený nebo výrazný.

Návrat k sobě většinou nepřichází jako zlom. Nepřichází s jasným rozhodnutím ani s odvahou, o které se píše v knihách. Přichází tiše. Nenápadně. Často tak, že si toho zpočátku sotva všimneme.

Jedna z nejčastějších vět, které slýcháme, když se nacházíme v manipulujícím vztahu, zní: "Jak to, že to nevidíš?" Zvenčí je to prý přece úplně jasné. Jenže právě v tom je zásadní nepochopení celé situace.

Občas se setkávám s lidmi, kteří cítí potřebu porozumět tomu, co se děje po smrti blízkého člověka. Nejčastěji nejde o zvědavost, ale o tiché vnímání, že vztah ještě nebyl zevnitř uzavřen. Zkušenost ukazuje, že odchod z fyzického těla nemusí pro všechny duše znamenat stejný pohyb ve stejný okamžik.

Někdy přichází chvíle, kdy si sednete večer na gauč a máte pocit, že je kolem Vás příliš ticho. Ale není to to klidné ticho, které uklidňuje. Je to ticho, které Vám teprve dovolí slyšet vlastní vyčerpanost. Přes den byste přísahala, že jste v pořádku. Fungujete, jedete, zvládáte. Až večer se ukáže, že Vaše "jsem v pohodě" byla jen tenká vrstva,...

Dnešní den má zvláštní kvalitu. Není to magie ani senzace. Je to spíš tichý mezník, který se objeví jednou za čas, když se v člověku poskládá dostatek práce, odvahy a vnitřní poctivosti.

Dospívající děti nejsou jen "náročné" nebo "problémové". Často jsou zrcadlem – odrážejí naše vlastní pochybení, zanedbané emoce a mezery, které jsme v jejich životě nevědomky nechali.