Někdy cítíme k určitému místu nevysvětlitelnou přitažlivost. Ani nevíme proč, ale od dětství nás to táhne do Francie, do Skandinávie, do hor, k moři, do starých chrámů či ruin. Možná jsme tam nikdy předtím nebyli – a přesto se v nás při pomyšlení na dané místo cosi rozvibruje, jakoby se ozvalo volání, které nelze umlčet.

Jsou období, kdy nepotřebujeme odpovědi, plány ani velká rozhodnutí. Stačí jen být. Vdechnout léto, nechat se pohladit sluncem a ponořit se do vody – tělem i duší. A právě v tom prostém bytí se děje víc, než se zdá.

Léto přináší nejen teplo, ale i prostor. Najednou se zpomalí čas, zmizí povinnosti, kalendáře ztratí svůj diktát. A právě v těchto chvílích se mnohé ženy začínají znovu slyšet. Přichází tichý šepot jejich duše. Takový, který je během roku snadno přehlušen každodenním kolotočem.

Odjet. Odejít z toho, co je známé, předvídatelné, zaběhnuté. Opustit stereotyp, který se možná tváří jako jistota, ale často se stává jemnou klecí. Dovolená není jen časem k odpočinku – je to pozvání ke změně úhlu pohledu. A právě tato změna může být zásadním impulzem pro naši vnitřní transformaci.

Někdy stačí jen pár vteřin, několik pohledů, jedno gesto. A najednou se ve vzduchu rozhostí něco, co slovy těžko popsat — klid, harmonie, vzájemné rozpoznání. Včera jsem potkala úplně neznámou rodinu. Byli milí, respektující, prostě nějací jiní. Ne tím, co říkali, ale tím, jak tam byli.

Jsou rozhodnutí, která nevycházejí z hlavy. Jsou tichá, nenápadná… a přesto nesou hluboký otisk v celé bytosti. Jako když se jednou probudíš a víš, že už nechceš dál jíst něco, co kdysi dýchalo, milovalo, běželo. Ne proto, že ti to někdo poradil. Ale proto, že tvé tělo a tvá duše už nedokážou jinak.

Myslíme si, že víme, co tělo dělá. Máme načteno, kdy rostou zuby, co má bolet a co ne. Ale tělo často mluví jinak než knížky. Mluví v obrazech. Symboly. Poselstvími.

Na Zemi proudí energie, které tolik generací před námi vůbec neuneslo. A přesto tu teď jsme — ve zrychlení, kde se realita formuje podle toho, kam upřeme pozornost, víru, záměr.

V některých rodových liniích se umíněnost dědí jako koruna. Ne jako ozdoba, ale jako tíživý kruh na hlavě, který nutí další ženy stát zpříma, i když už nemohou dýchat. Dcery těchto žen často nedostávají lásku — ale příkazy, očekávání a tlak. A ten je maskován jako "výchova", "láska", "péče o správnou cestu".