Víte, co je nejpohodlnější lež, kterou si lidé říkají?

Každý přichází s něčím jiným. Někdo s tíhou, kterou si neumí vysvětlit. Někdo s otázkou, která ho provází celý život. Někdo prostě jen tuší, že příběh, který žije, začal někde dávno před jeho narozením.

Někdy mi klienti píší znovu. Třeba po měsících, někdy po roce. A jejich zprávy mívají podobný tón: "Víš, tehdy mi to přišlo moc. Nedokázal jsem to udělat. Ale ta lekce se mi vrátila – a teď už vím, že to udělat musím."

Naše duše si nese paměť. A ta paměť mluví i tehdy, kdy nevíme proč.

Víte, co je na ranách z dětství to nejzrádnější? Že nezůstanou jen v minulosti. Tiše se nastěhují do přítomnosti.

Někdy si myslíme, že víme, co chceme. Že víme, co by nám udělalo dobře. Ale co kdybychom věděli, že jedno hluboké přání vyslovené před mnoha lety – možná dokonce v úplně jiném životě – může zásadně ovlivnit ten dnešní?

Znáte ten pocit, kdy se váš partner najednou začne dívat za horizont? Kdy se z nicotného rozhovoru o dovolené zrodí plán na stěhování do jiné země? A kdy tenhle plán, přestože přijde potřetí, počtvrté, popáté, vypadá pro něj úplně stejně naléhavě jako poprvé?

Mlčení ženy nebývá začátkem problému. Je jeho důsledkem.

Jsou životní situace, které člověka nerozbijí najednou. Spíš ho dlouhé roky pomalu ohýbají. Nenápadně, vytrvale, až si jednoho dne uvědomí, že už vlastně ani neví, jaké to je stát rovně.