Před několika dny jsem mela na telefonu ženu, která mluvila klidně, racionálně a věcně. Popisovala vztah, který trvá pět let. Vztah se ženatým mužem. Mluvila o svém věku, o čase, který plyne, a o rozhodnutí, které podle ní už není možné dál odkládat.

Vše, co se v nás dlouhodobě ukládalo, co bylo odsouváno, potlačováno, racionalizováno nebo "nějak přežito", se v tomto období hlásí o slovo. Ne náhodou. Ne náhle. Ale s přesností, která může být až znepokojivá.

To, co říkáme, to, co děláme, i způsob, jakým reagujeme na svět kolem sebe, není nikdy náhoda. Je to přesný otisk nás samotných – místa, kde se právě nacházíme, cesty, kterou jsme už ušli, i té, kterou jsme se zatím neodvážili projít.

Začátek roku bývá často vnímán jako nové otevření, jako čistý list, na který lze začít psát jinak. Letos se však mnoho žen setkává s něčím odlišným.

Mnoho žen žije s pocitem, že se stále vracejí do stejných situací. Mění se okolnosti, lidé i role, ale základní prožitek zůstává stejný: vyčerpání, pocit odpovědnosti za druhé, vnitřní napětí, které nelze dlouhodobě udržet.

V určité fázi života má potřeba dokazování své místo. Člověk se vymezuje, hledá vlastní hranice a učí se stát sám za sebou. Vysvětluje svá rozhodnutí, obhajuje změny, které dělá, a často má pocit, že když své kroky dostatečně nepodloží, nebude brán vážně.

Rodová práce probíhá mimo pozornost okolí. Odehrává se v tichých rozhodnutích, v dlouhodobém držení směru a v ochotě nést odpovědnost, která nepřináší okamžitou úlevu. Zasahuje hluboko do vztahů, těla i vnitřního nastavení člověka.

Disciplína má u mnoha lidí špatnou pověst. Spojuje se s tlakem, sebezapřením a překonáváním vlastních hranic. V takovém pojetí se stává nástrojem, jak ze sebe dostat výkon, i když tělo i psychika už dávno volají po zastavení.

Mnoho lidí má bezpečí spojené s nehybností. S pohodlím. S ústupem ze života. Bezpečí pak vnímají jako opak růstu.