Mnoho lidí má bezpečí spojené s nehybností. S pohodlím. S ústupem ze života. Bezpečí pak vnímají jako opak růstu.

Mnoho lidí žije dlouhé roky ve stavu vnitřního napětí, aniž by si to uvědomovali. Tělo funguje, povinnosti se plní, život běží dál. Uvnitř je ale neustálá pohotovost. Stažení. Očekávání další zátěže.

Jsou cesty, o kterých se nemluví hlasitě. Ne proto, že by nebyly důležité, ale proto, že jsou dlouhé, tiché a vyžadují vytrvalost, kterou nelze vysvětlit jednou větou.

Nikdy jsem nevnímala Silvestr jako konec roku. Ne proto, že bych ho odmítala, ale proto, že v těle a v prostoru necítím žádný skutečný předěl. Žádné zavření dveří. Žádné "teď už musí být hotovo".

Jsou dny v roce, které nemají jasnou roli. Vánoce už odezněly. Nový rok ještě nezačal. A přesto se právě tady často děje to nejdůležitější.

V čase Vánoc se svět na okamžik ztiší. A právě v tomto tichu cítím potřebu se zastavit a poděkovat Vám.

Existuje chvíle, kterou zná mnoho žen. Vstoupí do prostoru – pracovního, společenského, někdy i zcela běžného – a v těle se něco stáhne. Objeví se neklid, napětí, pocit ohrožení nebo náhlé srovnávání.

Existují pocity, které člověk nedokáže racionálně vysvětlit. Pocit méněcennosti. Ohrožení druhými ženami. Vnitřní stažení pokaždé, když se v prostoru objeví někdo sebevědomý, otevřený nebo výrazný.

Návrat k sobě většinou nepřichází jako zlom. Nepřichází s jasným rozhodnutím ani s odvahou, o které se píše v knihách. Přichází tiše. Nenápadně. Často tak, že si toho zpočátku sotva všimneme.