V některých rodových liniích se umíněnost dědí jako koruna. Ne jako ozdoba, ale jako tíživý kruh na hlavě, který nutí další ženy stát zpříma, i když už nemohou dýchat. Dcery těchto žen často nedostávají lásku — ale příkazy, očekávání a tlak. A ten je maskován jako "výchova", "láska", "péče o správnou cestu".

Vedle našeho domu vede úzký chodník. Chodí tudy děti do školy, senioři se psy, maminky s kočárky. Není to cyklostezka. A přesto si ji mnoho cyklistů přivlastnilo jako zkratku – rychlý průjezd mezi ulicemi. Dlouho jsme se jen dívali, jak lidé museli náhle uskakovat, chytat své děti, aby nedošlo ke srážce. Jak strach nahrazoval přirozený klid běžného...

Život není rovná čára. Je to spirála, která nás vede zpět k sobě samým. Až do bodu, kdy už nehledáme venku, ale začínáme rozpoznávat, že odpovědi vždy žily v nás.

Každý příchod na svět s sebou nese jedinečný otisk. Pro některé duše je vstup do tohoto života spojený s klidem a jemností, pro jiné s náročností a bojem. Tento týden jsem v rámci duševního mentoringu doprovázela muže, jehož prvním okamžikem v tomto životě byl doslova boj o přežití.

Někdy se setkávám s lidmi, kteří žijí, ale jako by jejich život nebyl úplný. Žijí "správně", podle všech měřítek — mají rodinu, práci, zdraví, dům… A přesto se cítí, jako by něco podstatného chybělo. Jsou jako těla bez duše. Právě takovou ženu mi osud přivedl včera do cesty.

Mnoho lidí vyrůstalo s přesvědčením, že peníze kazí člověka. Že jsou metlou lidstva, že "kdo má peníze, nemá srdce" nebo že peníze nejsou duchovní. Ale co když je to přesně naopak? Co když peníze nejsou ničím jiným než čistou energií – energií, která nás zve k tvoření, budování a službě světu?