Občas ke mně přicházejí lidé, kteří si myslí, že už "je za vším hotovo". Že s odchodem blízkého končí i všechno mezi nimi. A přesto v nich něco zůstává neklidné, napjaté, nedopovězené. Cítí tíhu, kterou si neumí vysvětlit, a zároveň je vede k tomu, aby si o tom ještě s někým promluvili.

Často slyším otázku: "A co mám tedy dělat?" Výklad karet mnohým přinese odpověď, náhled nebo ujištění, že jsou na správné cestě. Ale tím to nikdy nekončí. Vesmír totiž neposílá odměny těm, kdo jen čekají, až se věci nějak samy pohnou. Odměňuje ty, kdo slyší jeho zprávy a v souladu s nimi konají.

Někdy stačí málo. Požádáte o obyčejné potvrzení od lékaře — papír, který potřebuje dítě, aby mohlo jít na brigádu. Nejde o nic složitého, žádnou nemoc, žádný problém. Jen o razítko, které systém vyžaduje, aby vše bylo "v pořádku". A přesto se z té prosté žádosti stane boj.

Pokud čtete tyto řádky, vězte, že nejste sama. Jste člověk, který cítí hlouběji, vidí více a prožívá svět intenzivněji než většina. Není to chyba. Není to slabost. Je to dar.

Jsou situace, kdy člověk udělá jedinou věc. Ozve se. Vyjádří, že se mu něco nelíbí. Nastaví hranici. V běžném světě by to mělo stačit. Jenže pro mnoho vysoce citlivých žen tím okamžik teprve začíná. Navenek působí pevně, uvnitř se však rozjede lavina přemítání, analyzování a sebeobviňování, která trvá celé dny.

Někdy se stane, že člověk ještě žije, dýchá, možná i komunikuje… a přesto se v prostoru kolem něj něco změní. Jakoby se okolní svět ztišil, zpomalil a přiblížil k hranici, kterou běžně nevnímáme. V tento okamžik přichází Anděl smrti. A to, co přináší, není strach. Je to svolání.

Občas za mnou přijde žena s přesvědčením, že je v ní něco temného. Něco, co na ni ukazuje okolí. Něco, co si neumí vysvětlit, ale cítí, že to v ní vibruje jako starý, zavřený pokoj. Tyto chvíle neberu na lehkou váhu. Ne proto, abych umocnila dramatický příběh, ale protože se tu často dotýkáme hlubší pravdy. Temnota většinou nevzniká v člověku....

V těchto dnech bývá cítit zvláštní ztišení. Vzduch je jiný, světlo měkčí, čas se jaksi rozlévá. Jako by se otevřela brána, přes kterou je možné zahlédnout, že život a smrt nejsou od sebe tak daleko, jak se zdá.

Jsou chvíle, kdy se všechno zlomí. Dlouhé měsíce, možná roky jste budovaly něco společně — důvěru, firmu, projekt, vztah. A pak přijde okamžik, kdy zjistíte, že ten druhý měl úplně jiné záměry. V tu chvíli se svět zmenší. Zůstane jen prázdno, nepochopení, a někdy i stud, že jsme to neviděly dřív.