Období od dnešního novoluní do úplňku 3. března není jemné. Není ani snové. Je pravdivé. Je to čas ohnivého koně.

Před třemi lety stála jedna křehká žena na místě, kde se bortí svět. Rozpad vztahu. Malé miminko. Bolestná nedorozumění. Neschopnost spolu mluvit. Oddělené bydlení. Dva lidé plní starých ran, které si ani neuvědomovali — a přesto jimi řídili každý den.

Nedávno jsem měla na telefonu ženu v rámci duševního mentoringu. Její otázky směřovaly k dceři. V rodině se objevuje i dědičná nemoc s progresivnim charakterem. Dcera nežije "běžný" vztah, její život je jiný, než jak jej společnost očekává. A okolí hodnotí

Existuje bod na vnitřní cestě, kdy už nás cizí chování nezasahuje proto, že bychom "byli nad věcí", ale proto, že už tam vůbec nejsme. Nejsme v tom poli. Nejsme v té dynamice. Nejsme v tom příběhu.

Před několika dny jsem mela na telefonu ženu, která mluvila klidně, racionálně a věcně. Popisovala vztah, který trvá pět let. Vztah se ženatým mužem. Mluvila o svém věku, o čase, který plyne, a o rozhodnutí, které podle ní už není možné dál odkládat.

Vše, co se v nás dlouhodobě ukládalo, co bylo odsouváno, potlačováno, racionalizováno nebo "nějak přežito", se v tomto období hlásí o slovo. Ne náhodou. Ne náhle. Ale s přesností, která může být až znepokojivá.

To, co říkáme, to, co děláme, i způsob, jakým reagujeme na svět kolem sebe, není nikdy náhoda. Je to přesný otisk nás samotných – místa, kde se právě nacházíme, cesty, kterou jsme už ušli, i té, kterou jsme se zatím neodvážili projít.

Začátek roku bývá často vnímán jako nové otevření, jako čistý list, na který lze začít psát jinak. Letos se však mnoho žen setkává s něčím odlišným.

Mnoho žen žije s pocitem, že se stále vracejí do stejných situací. Mění se okolnosti, lidé i role, ale základní prožitek zůstává stejný: vyčerpání, pocit odpovědnosti za druhé, vnitřní napětí, které nelze dlouhodobě udržet.

Mnoho lidí má bezpečí spojené s nehybností. S pohodlím. S ústupem ze života. Bezpečí pak vnímají jako opak růstu.