Jsou životní situace, které člověka nerozbijí najednou. Spíš ho dlouhé roky pomalu ohýbají. Nenápadně, vytrvale, až si jednoho dne uvědomí, že už vlastně ani neví, jaké to je stát rovně.

Setkání s nepříjemným chováním druhého člověka v nás často spouští potřebu porozumět.

Setkání s člověkem, který v sobě nese zášť, se často neodehrává na úrovni slov. Navenek může být všechno v pořádku, rozhovor běží, věty dávají smysl, možná se i smějete. A přesto v těle cítíte stažení, jemné napětí, které se nedá přehlédnout. Je to ten tichý signál, že proti vám nestojí jen člověk, ale i jeho vnitřní svět, ve kterém se...

Existují situace, ve kterých člověk nepotřebuje hledat odpovědi. Není zmatený, neptá se, co se děje, nesbírá další informace.

V poslední době se velmi často setkávám s tím, že ženy mluví o tom, jak už mají nastavené hranice.

Ve své práci se opakovaně dotýkám jednoho velmi citlivého místa. Na první pohled působí jasně. Žena řekne, že chce změnu. Ta věta zní pevně, někdy až rozhodně. Často v ní zazní úleva, jako by se tím konečně něco otevřelo.

Dnes se hodně mluví o uzdravení. O práci na sobě. O vědomí. O pravdě. A přesto, když se dívám pozorněji, často tam necítím pohyb. Spíš velmi kultivovaný způsob, jak zůstat na místě.

Jsou věci, které si nepamatujete vědomě, a přesto podle nich žijete každý den. Jednou z nich je vina.

Jsou chvíle, kdy se život přestane tvářit jako plynulý tok a začne klást otázky. Ne nahlas, ne přímo. Přicházejí skrze situace, které se až nápadně podobají tomu, co už jsme jednou prožili – jen o něco ostřeji, o něco naléhavěji, o něco blíž samotnému jádru.

Jsou chvíle, kdy člověk vyjde mezi lidi a všechno se zdá v pořádku. Prostředí funguje, věci se dějí tak, jak mají, a není potřeba nic řešit. A pak přijdou dny, kdy stačí několik obyčejných situací a vnitřně cítíte zvláštní napětí, které nevzniká z toho, co se děje, ale z toho, jak se to děje.