Začátek roku bývá často vnímán jako nové otevření, jako čistý list, na který lze začít psát jinak. Letos se však mnoho žen setkává s něčím odlišným.

Mnoho žen žije s pocitem, že se stále vracejí do stejných situací. Mění se okolnosti, lidé i role, ale základní prožitek zůstává stejný: vyčerpání, pocit odpovědnosti za druhé, vnitřní napětí, které nelze dlouhodobě udržet.

Mnoho lidí má bezpečí spojené s nehybností. S pohodlím. S ústupem ze života. Bezpečí pak vnímají jako opak růstu.

Nikdy jsem nevnímala Silvestr jako konec roku. Ne proto, že bych ho odmítala, ale proto, že v těle a v prostoru necítím žádný skutečný předěl. Žádné zavření dveří. Žádné "teď už musí být hotovo".

Jsou dny v roce, které nemají jasnou roli. Vánoce už odezněly. Nový rok ještě nezačal. A přesto se právě tady často děje to nejdůležitější.

Existují pocity, které člověk nedokáže racionálně vysvětlit. Pocit méněcennosti. Ohrožení druhými ženami. Vnitřní stažení pokaždé, když se v prostoru objeví někdo sebevědomý, otevřený nebo výrazný.

Návrat k sobě většinou nepřichází jako zlom. Nepřichází s jasným rozhodnutím ani s odvahou, o které se píše v knihách. Přichází tiše. Nenápadně. Často tak, že si toho zpočátku sotva všimneme.

Jedna z nejčastějších vět, které slýcháme, když se nacházíme v manipulujícím vztahu, zní: "Jak to, že to nevidíš?" Zvenčí je to prý přece úplně jasné. Jenže právě v tom je zásadní nepochopení celé situace.

Někdy přichází chvíle, kdy si sednete večer na gauč a máte pocit, že je kolem Vás příliš ticho. Ale není to to klidné ticho, které uklidňuje. Je to ticho, které Vám teprve dovolí slyšet vlastní vyčerpanost. Přes den byste přísahala, že jste v pořádku. Fungujete, jedete, zvládáte. Až večer se ukáže, že Vaše "jsem v pohodě" byla jen tenká vrstva,...

Dospívající děti nejsou jen "náročné" nebo "problémové". Často jsou zrcadlem – odrážejí naše vlastní pochybení, zanedbané emoce a mezery, které jsme v jejich životě nevědomky nechali.