Někdy nestačí nést dál to, co nám bylo předáno v rodině. Někdy je úkolem duše starou linii ukončit a začít novou. Bolest, pocit viny i vyloučení pak nejsou selháním, ale potvrzením, že se rodí nová cesta.

Někdy přijde chvíle, kdy se nám sevře žaludek už při pomyšlení na setkání s někým z rodiny.

Rok 2026 nebude pro všechny stejný. Přinese zásadní změny, které mohou působit jako chaos a nejistota – nebo jako potvrzení, že se naplňuje to, na co jsme dlouho čekali. Záleží jen na tom, z jakého vnitřního nastavení k nim přistoupíme.

V posledních měsících jsem si začala všímat něčeho, co mi není příjemné. Lidé v běžných situacích reagují podrážděněji, ostřeji. Zvyšují hlas, používají urážky, vymezují se proti druhým způsobem, který nepůsobí jako reakce na konkrétní chování, ale spíše jako ventil něčeho, co už v sobě dlouho nesou. Stává se to na ulici, v obchodě, mezi sousedy. I...

Jsou období, kdy naše tělo mluví hlasitěji než mysl. Neptá se, nečeká svolení, jednoduše signalizuje: "Tady je něco, co nechceš vidět."

Někdy přijde období, které nás zevnitř znepokojí. Neděje se nic navenek. Práce pokračuje, rodina funguje, kalendář je plný, tělo zdravé. A přesto se v nás cosi zachvěje.

Domov není jen místo, kde bydlíme. Je to prostor, ve kterém se cítíme v bezpečí. Kde můžeme být sami sebou. Kde si tělo odpočine a mysl se zklidní.

Někdy stačí jen pohled. Ne na oči, ale na držení těla, na způsob, jakým člověk dýchá, jak kráčí, jak sklání hlavu, jak se dotýká vlastních rukou. V tu chvíli víme. Ani nemusí promluvit. Jeho tělo už všechno řeklo.

Vztahy s větším věkovým rozdílem – deset, patnáct nebo i dvacet, dokonce třicet a více let – v nás často vyvolávají otázky. Někdy obdiv, jindy pochybnost. Ale namísto hodnocení je užitečnější se ptát:

Jsme ve zvláštní době. Ačkoliv navenek může vše působit téměř stejně jako dřív, pod povrchem se odehrává neviditelný rozestup – mezi těmi, kdo si zvolili růst, a těmi, kdo jej odmítli.