V určité fázi života má potřeba dokazování své místo. Člověk se vymezuje, hledá vlastní hranice a učí se stát sám za sebou. Vysvětluje svá rozhodnutí, obhajuje změny, které dělá, a často má pocit, že když své kroky dostatečně nepodloží, nebude brán vážně.

Rodová práce probíhá mimo pozornost okolí. Odehrává se v tichých rozhodnutích, v dlouhodobém držení směru a v ochotě nést odpovědnost, která nepřináší okamžitou úlevu. Zasahuje hluboko do vztahů, těla i vnitřního nastavení člověka.

Disciplína má u mnoha lidí špatnou pověst. Spojuje se s tlakem, sebezapřením a překonáváním vlastních hranic. V takovém pojetí se stává nástrojem, jak ze sebe dostat výkon, i když tělo i psychika už dávno volají po zastavení.

Mnoho lidí žije dlouhé roky ve stavu vnitřního napětí, aniž by si to uvědomovali. Tělo funguje, povinnosti se plní, život běží dál. Uvnitř je ale neustálá pohotovost. Stažení. Očekávání další zátěže.

Jsou cesty, o kterých se nemluví hlasitě. Ne proto, že by nebyly důležité, ale proto, že jsou dlouhé, tiché a vyžadují vytrvalost, kterou nelze vysvětlit jednou větou.

V čase Vánoc se svět na okamžik ztiší. A právě v tomto tichu cítím potřebu se zastavit a poděkovat Vám.

V období, kdy se mnozí z nás snaží najít ten "správný" dárek, se často dostáváme do slepé uličky. Vymyšlené objekty, rychlé nákupy, věci, které brzy zapadnou prachem. A přesto většina lidí touží po něčem jiném — po porozumění, zastavení, uvolnění napětí a pravdivém pohledu na sebe sama.

V posledních měsících se setkávám s mnoha lidmi, kteří jsou duchovně otevření, citliví, pracují na sobě. Sdílí své příběhy, bolesti, proměny, karmické uzly i rodová témata. Často ke mně přicházejí s respektem, s prosbou o vedení, o nadhled.

Po šesti letech intenzivní duchovní a rituální práce jsem byla vedena do další úrovně svého poslání. Bylo mi umožněno projít přechodem do šamanské energie – a přijmout ji nejen jako nástroj, ale jako součást sebe. Dlouho jsem se snažila pochopit, kde je mé místo. Zkoušela jsem různé cesty, mnoho technik, přístupů i forem pomoci. Ale až šamanství mi...

O bezpečí se často mluví, jako by to byla přirozená součást dětství. Jenže některé z nás v něm nevyrůstaly. Nevyrůstaly v lásce ani v tichu, ale ve střehu. V hádkách kvůli penězům, v žárlivosti, v dusnu, kde dítě ví, že se neptá, neruší, nebrečí. Protože by bylo přítěží.