Jsou chvíle, kdy člověk sleduje svůj život jako zpomalený film. Vše se odehrává přímo před očima, nic není skryté. Vidíme, jak se dítě vzdaluje. Vidíme, jak se doma pomalu rozpadá důvěra. Víme, že náš partner není opora, ale únik. Cítíme, jak se víkendové pití vkrádá do systému. A přesto — jako by se nás to netýkalo — pokračujeme.

Když provázím ženy a občasně i muže skrze duševní mentoring — ať už přes karty, rodové linie, minulosti nebo karmické uzly — vždy je v základu jedno: impuls k posunu. Ne předpověď, ne útěcha, ale výzva. Jemná i pevná zároveň.

Možná to také cítíte. Rok se pomalu uzavírá, příroda usedá do klidu a v nás samotných se začínají ozývat témata, která si žádají poslední pozornost. Není to tlak ani výzva k výkonu — spíš tiché připomenutí, že některé věci potřebují být pochopené teď, ne až "někdy".

Všímat si masek druhých není projev kritiky. Je to znak toho, že Vaše vlastní vnímání dozrálo natolik, že už nepřijímáte povrch. V období, ve kterém žijeme, se projevy lidského nitra stávají zřetelnější. A právě proto masky — ty pečlivě pěstované, dlouho nošené, někdy až zatvrzele bráněné — začínají praskat.

Občas ke mně přicházejí lidé, kteří si myslí, že už "je za vším hotovo". Že s odchodem blízkého končí i všechno mezi nimi. A přesto v nich něco zůstává neklidné, napjaté, nedopovězené. Cítí tíhu, kterou si neumí vysvětlit, a zároveň je vede k tomu, aby si o tom ještě s někým promluvili.

Často slyším otázku: "A co mám tedy dělat?" Výklad karet mnohým přinese odpověď, náhled nebo ujištění, že jsou na správné cestě. Ale tím to nikdy nekončí. Vesmír totiž neposílá odměny těm, kdo jen čekají, až se věci nějak samy pohnou. Odměňuje ty, kdo slyší jeho zprávy a v souladu s nimi konají.

Někdy stačí málo. Požádáte o obyčejné potvrzení od lékaře — papír, který potřebuje dítě, aby mohlo jít na brigádu. Nejde o nic složitého, žádnou nemoc, žádný problém. Jen o razítko, které systém vyžaduje, aby vše bylo "v pořádku". A přesto se z té prosté žádosti stane boj.

Pokud čtete tyto řádky, vězte, že nejste sama. Jste člověk, který cítí hlouběji, vidí více a prožívá svět intenzivněji než většina. Není to chyba. Není to slabost. Je to dar.

Jsou situace, kdy člověk udělá jedinou věc. Ozve se. Vyjádří, že se mu něco nelíbí. Nastaví hranici. V běžném světě by to mělo stačit. Jenže pro mnoho vysoce citlivých žen tím okamžik teprve začíná. Navenek působí pevně, uvnitř se však rozjede lavina přemítání, analyzování a sebeobviňování, která trvá celé dny.

Někdy se stane, že člověk ještě žije, dýchá, možná i komunikuje… a přesto se v prostoru kolem něj něco změní. Jakoby se okolní svět ztišil, zpomalil a přiblížil k hranici, kterou běžně nevnímáme. V tento okamžik přichází Anděl smrti. A to, co přináší, není strach. Je to svolání.

Občas za mnou přijde žena s přesvědčením, že je v ní něco temného. Něco, co na ni ukazuje okolí. Něco, co si neumí vysvětlit, ale cítí, že to v ní vibruje jako starý, zavřený pokoj. Tyto chvíle neberu na lehkou váhu. Ne proto, abych umocnila dramatický příběh, ale protože se tu často dotýkáme hlubší pravdy. Temnota většinou nevzniká v člověku....

V těchto dnech bývá cítit zvláštní ztišení. Vzduch je jiný, světlo měkčí, čas se jaksi rozlévá. Jako by se otevřela brána, přes kterou je možné zahlédnout, že život a smrt nejsou od sebe tak daleko, jak se zdá.

Jsou chvíle, kdy se všechno zlomí. Dlouhé měsíce, možná roky jste budovaly něco společně — důvěru, firmu, projekt, vztah. A pak přijde okamžik, kdy zjistíte, že ten druhý měl úplně jiné záměry. V tu chvíli se svět zmenší. Zůstane jen prázdno, nepochopení, a někdy i stud, že jsme to neviděly dřív.

Každý z nás má v životě okamžik, kdy už nejde dál čekat. Na změnu, na jistotu, na správnou chvíli. Přichází chvíle, kdy je třeba přestat mluvit o tom, co chceme, a začít to skutečně žít. A to je chvíle, kdy se zlomí všechno.

Někdy se život začne rozpadat bez varování. To, co dřív drželo, se uvolňuje. Vztahy, práce, tělo, jistoty — všechno se mění a my nevíme, co se děje. Máme pocit, že ztrácíme půdu pod nohama. Ve skutečnosti se jen láme to, co už dlouho nešlo unést.

Mnoho let hledáme. Odpovědi, směr, sami sebe. Projdeme knihy, terapie, kurzy, vztahy i vlastní pády. Každý krok přinese kousek pochopení, ale ne klid. Protože dokud hledáme, pořád stojíme mimo sebe. Hledání je bezpečné. Dává pocit, že jsme na cestě, a přitom se stále můžeme vyhnout tomu jedinému okamžiku, který vše změní – rozhodnutí.

Jsou chvíle, kdy se život začne tiše zjemňovat. Neznatelně, téměř neviditelně, ale kdo je vnímavý, pozná to. Duše, která už ví, že se její pozemská cesta blíží ke konci, se začne pomalu stahovat. Jako když voda v řece zpomalí svůj proud, než se ztratí v moři.

Někdy nejde o minulý život. Někdy se otevře touha duše. To proste proto, že už nelze dál žít povrchově. Protože všechno, co dosud bolelo, co se opakovalo, co se tvářilo jako láska, bylo spíš závislostí, iluzí nebo strachem z prázdna — se začne rozpadat.

Někdy se nás život ptá, čemu vlastně věříme. Ne slovem, ale tím, co nám staví do cesty. Neptá se, co hlásáme, ale co v nás zůstane, když se všechno ostatní rozpadne. A právě tehdy, v tichu, začíná mluvit víra.

Milé čtenářky, milí čtenáři. V sekci PODCAST na vás tentokrát čekají díly s názvem Zatížení rodové linie a také Definice životních rolí.

Někdy se v nás ozývá tichý hlas, který neumíme rozumem vysvětlit. Tah k místu, které jsme nikdy dřív nenavštívili. Klid, který cítíme při poslechu cizího jazyka, doteku hedvábí, vůni čaje, když voda tiše klokotá v konvici.

V každém domově žije mnoho ženských rolí. Jste ženou. Matkou. Partnerkou. Milenkou. Podnikatelkou. Paní domu. Každá z těchto rolí má své místo, svůj rytmus i odpovědnost. Jenže když se začnou prolínat, vzniká v prostoru napětí. A to se okamžitě odrazí – v náladě, v dětech, ve vztahu i v celkové atmosféře domova.

Někdy přicházejí otázky, které se na první pohled zdají nesourodé.

Vztahy jsou teď pod tlakem. Jako by se přes ně převalovala vlna, která nese všechno nevyřčené, nevyslyšené, nedořešené. To, co jsme dlouho nechávali být, se hlásí o pozornost. A není to proto, že by něco selhalo – ale proto, že dozrál čas.

Jsou vztahy, které se zrodí z lásky, z hloubky, z opravdového vidění jeden druhého. Dva lidé se potkají, aby si byli zrcadlem, aby spolu rostli, aby skrze vzájemnou blízkost uzdravili to, co dřív bolet muselo.

Někdy se v našem životě objeví člověk, kterého si nedokážeme racionálně vysvětlit. Není to zamilovanost, není to přitažlivost těla. Je to něco hlubšího. Setkání, které probudí cosi v hlubinách duše – známý pocit klidu, důvěry, návratu "domů".

Cítím, že rok 2025 se nám zapsal do života mnohem hlouběji, než jsme čekali. Nejen svou intenzitou, ale hlavně neúprosností. Nic, co už nebylo pravdivé, nemohlo zůstat stát. Mnozí jsme byli postaveni do situací, které nás přinutily se rozhodnout, opustit staré jistoty a vydat se cestou, která se sice zdála nejistá, ale byla pravdivá.

Milé čtenářky, milí čtenáři, v sekci PODCAST jsou nově dva podcastové díly, které vás zavedou hlouběji do témat blogu Kuchařka života. Společně s Gabrielou Rachidi probíráme v druhém dílu oblast traumat, která si můžeme přinést z našich původních rodin, jak se projevují a co s nimi dělat. Prvni dil je seznamovací a ledy lámající.

Přejeme vám...

Dnešní den v sobě nese zvláštní ticho. Takové, které není prázdné, ale plné pohybu uvnitř. Jako by se svět na okamžik zastavil, aby se mohlo přeskupit to, co už dávno dozrálo k proměně.

Někdy se stane, že nás něco hluboce osloví. Článek, slova, která v nás otevřou dávno zapomenuté místo, nebo jen nejasný pocit, že "tudy nějak vede cesta".