Spánek není jen odpočinek těla. Je to návrat domů – do prostoru, odkud čerpáme sílu a vhledy. Když zavřeme oči a ponoříme se do snů, naše vědomí se dotýká vrstev, které během dne zůstávají skryté.

Někdy přijde chvíle, kdy se nám sevře žaludek už při pomyšlení na setkání s někým z rodiny.

Některé symboly se v našem životě objevují tak intenzivně, že je nelze přehlédnout. Hadi patří mezi ně. Setkání s nimi není jen náhoda – ať už je potkáváme ve snech, nebo dokonce ve skutečnosti, jejich poselství je často velmi konkrétní a osobní.

Rok 2026 nebude pro všechny stejný. Přinese zásadní změny, které mohou působit jako chaos a nejistota – nebo jako potvrzení, že se naplňuje to, na co jsme dlouho čekali. Záleží jen na tom, z jakého vnitřního nastavení k nim přistoupíme.

Poslední dny jsou energeticky husté. V astrologii i v jemnohmotném vnímání se mluví o době, kdy se staré vzorce rychle rozpadají a nové se ještě nestihly pevně vytvořit. V takovém "meziprostoru" může být těžší udržet vnitřní klid. Kolektivní energie se zhušťuje, a citlivější lidé ji cítí jako tlak, napětí nebo neklid.

V posledních měsících jsem si začala všímat něčeho, co mi není příjemné. Lidé v běžných situacích reagují podrážděněji, ostřeji. Zvyšují hlas, používají urážky, vymezují se proti druhým způsobem, který nepůsobí jako reakce na konkrétní chování, ale spíše jako ventil něčeho, co už v sobě dlouho nesou. Stává se to na ulici, v obchodě, mezi sousedy. I...

Jsou období, kdy naše tělo mluví hlasitěji než mysl. Neptá se, nečeká svolení, jednoduše signalizuje: "Tady je něco, co nechceš vidět."

Někdy přijde období, které nás zevnitř znepokojí. Neděje se nic navenek. Práce pokračuje, rodina funguje, kalendář je plný, tělo zdravé. A přesto se v nás cosi zachvěje.

Domov není jen místo, kde bydlíme. Je to prostor, ve kterém se cítíme v bezpečí. Kde můžeme být sami sebou. Kde si tělo odpočine a mysl se zklidní.

Někdy stačí jen pohled. Ne na oči, ale na držení těla, na způsob, jakým člověk dýchá, jak kráčí, jak sklání hlavu, jak se dotýká vlastních rukou. V tu chvíli víme. Ani nemusí promluvit. Jeho tělo už všechno řeklo.

Někdy se v nás usídlí pocit, pro který nenacházíme v tomto životě žádný důvod.

Vztahy s větším věkovým rozdílem – deset, patnáct nebo i dvacet, dokonce třicet a více let – v nás často vyvolávají otázky. Někdy obdiv, jindy pochybnost. Ale namísto hodnocení je užitečnější se ptát:

Jsme ve zvláštní době. Ačkoliv navenek může vše působit téměř stejně jako dřív, pod povrchem se odehrává neviditelný rozestup – mezi těmi, kdo si zvolili růst, a těmi, kdo jej odmítli.

V těchto dnech se v tichosti děje něco velmi zásadního. Mnozí to možná nevnímají očima, ale hluboko uvnitř sebe cítí změnu. Nejde o náhlou katastrofu, ale o jemné, avšak nezvratné rozdělení realit. Gaia, živoucí bytost, kterou nazýváme Země, se chystá vystoupat do vyšší vibrační roviny – a ne všechno může vzít s sebou.

V posledních dnech jsem opět otevírala minulé životy těch, kteří mě o to požádali. A znovu mě hluboce zasáhlo, jak přesně se v nich zrcadlí témata, se kterými se potýkáme i dnes. V oněch životech lekce často započaly, ale nebylo možné je tehdy dokončit – a tak se jejich energie přenesla až sem, do tohoto života. Abychom je mohli dožít....

Když s někým žijeme – sdílíme prostor, ticho, chvíle bdění i spánku – nevědomky přijímáme nejen jeho slova a gesta, ale i jeho vnitřní svět. Jeho esenci.

Stává se vám někdy, že při sledování filmu cítíte víc než běžné dojetí? Že vás nějaký obraz zaskočí svou blízkostí, ačkoliv jste v tom prostředí nikdy nebyli? Hory, déšť, kámen pod nohama, šum bitev nebo šaty ze starých časů – a najednou je vám do pláče, nebo naopak cítíte zvláštní vzrušení.

Někdy si žena myslí, že už má své tělo prozkoumané. Že bolest odešla, že cyklus plyne tiše a bez velkých dramat. Ale pak přijde den, kdy se najednou něco vynoří – hluboké, těžké, staré. A tělo se ozve, jako by znovu začalo mluvit jazykem, který jsme dlouho neslyšely.

V jedné meditaci přišla informace o tom, jak byly původně vnímány dřevěné kříže v přírodě. A tak sdílím.

Něco se mění. Většina z nás to cítí. Něco se rozplývá, něco se drolí a zároveň se cosi nového rodí. Ale nelze to ukázat prstem, nelze to vysvětlit rozumem. Je to posun vědomí. Je to oddělení realit. A možná, stejně jako já, i vy začínáte chápat, že Země se nerozděluje fyzicky – ale vibračně.

V posledních měsících jako by se čas zrychlil. Mnozí z nás cítí, že něco hlubokého a nevratného se mění – nejen venku ve světě, ale i uvnitř nás. Přichází únava, citlivost, přetížení i chvíle hlubokého vhledu. Ptáme se: Co se to děje? A jak dlouho to ještě potrvá?

Červenec přinesl zvláštní kombinaci energie. Jako by se dva světy — starý a nový — rozpojovaly čím dál zřetelněji. A v jejich napětí jsme my. Lidé, kteří cítí, že něco v běžném životě "nefunguje jako dřív". Lidé, kterým buší srdce bez zjevné příčiny, špatně se jim spí, cítí tlak na hrudi, zrychlený dech. Lidé, kteří vnímají, že se jejich vztahy,...

Úplněk, který v červenci proběhl ve znamení Kozoroha, se dotkl hlubokých vrstev našeho bytí. Toto zemské znamení nese témata zodpovědnosti, řádu, vnitřní disciplíny, ale také konců, uzávěrek a karmických lekcí. Není to lehký úplněk – ale bývá mimořádně očistný. Mnozí z nás se v těchto dnech mohli setkat s tím, co už jim neslouží, co zdržuje, tíží...

O bezpečí se často mluví, jako by to byla přirozená součást dětství. Jenže některé z nás v něm nevyrůstaly. Nevyrůstaly v lásce ani v tichu, ale ve střehu. V hádkách kvůli penězům, v žárlivosti, v dusnu, kde dítě ví, že se neptá, neruší, nebrečí. Protože by bylo přítěží.

Dnes mě ovlivnily dvě zdánlivě nenápadné situace. Můj syn obdivně mluvil o švagrovi, který "to všechno vybudoval sám", a klientka zase zmínila ženu, která "jen pokračuje v tátově projektu". Obě situace vypadaly jako běžné komentáře. Jenže já znám skutečnost. A ta je jiná.

Dnešní úplněk mě zasáhl tak přímo, až jsem se na chvíli zastavila v půli pohybu.

V tiché meditaci ke mně promluvila Gaia. Ne slovy, ale jasným, hlubokým pocitem, který se nedal přeslechnout. Je čas. Gaia spouští finální fázi svého čištění — nezbytného kroku, aby se mohla posunout výš, do jemnějších, čistších energií.

Někdy cítíme k určitému místu nevysvětlitelnou přitažlivost. Ani nevíme proč, ale od dětství nás to táhne do Francie, do Skandinávie, do hor, k moři, do starých chrámů či ruin. Možná jsme tam nikdy předtím nebyli – a přesto se v nás při pomyšlení na dané místo cosi rozvibruje, jakoby se ozvalo volání, které nelze umlčet.

Jsou období, kdy nepotřebujeme odpovědi, plány ani velká rozhodnutí. Stačí jen být. Vdechnout léto, nechat se pohladit sluncem a ponořit se do vody – tělem i duší. A právě v tom prostém bytí se děje víc, než se zdá.

Léto přináší nejen teplo, ale i prostor. Najednou se zpomalí čas, zmizí povinnosti, kalendáře ztratí svůj diktát. A právě v těchto chvílích se mnohé ženy začínají znovu slyšet. Přichází tichý šepot jejich duše. Takový, který je během roku snadno přehlušen každodenním kolotočem.