Žijete v prostředí, kde se můžete nadechnout?

Možná už také znáte ten okamžik, kdy se v meditaci, ve snu nebo jen v tichém spočinutí uvnitř sebe objeví jasná zpráva. Někdy je to jemná věta, jindy obraz nebo pocit, který neodbytně zůstává. Víte, že to není jen náhoda – že k Vám promluvilo Vaše vyšší Já, Vaši světelní průvodci či andělé.

Možná i Vy zažíváte chvíle, kdy se v meditaci spojíte se svým vyšším Já, světelnými průvodci či anděly. V těchto okamžicích se často objevují nádherná slova: "Miluj se. Důvěřuj. Řekni pravdu. Přestaň se bát." V tu chvíli je srdce otevřené a všechno dává hluboký smysl.

Každá z nás v sobě nosí průvodce, který ví mnohem více, než naše mysl dokáže obsáhnout. Říkáme mu Vyšší Já – část naší duše, která má paměť všech našich cest, nadhled a moudrost. Když se s ním naučíme mluvit, přestáváme bloudit a dostáváme jasné odpovědi: co udělat právě teď, čemu se vyhnout, co pochopit, kam nasměrovat svou energii.

Podzim v sobě nese tichý šepot zpomalení. Příroda už netlačí k růstu, listí padá, stromy se uvolňují a pomalu se připravují na zimní klid. Stejná pozvánka přichází i k nám – k ženám ve středním věku, které nesou každodenní zodpovědnosti, rodinu, práci a často i tíhu vlastních proměn. Podzim a zima nám dávají prostor nadechnout se, setřást přetížení...

Někdy nestačí nést dál to, co nám bylo předáno v rodině. Někdy je úkolem duše starou linii ukončit a začít novou. Bolest, pocit viny i vyloučení pak nejsou selháním, ale potvrzením, že se rodí nová cesta.

V dnešní době žije mnoho lidí, kteří na první pohled vedou zcela obyčejný život. Mají rodiny, vychovávají děti, pracují nebo podnikají, řeší každodenní radosti i starosti. Ale souběžně s tím se v jejich životě odehrává ještě něco jiného – něco, co je neviditelné, přesto velmi skutečné a zásadní. Nesou v sobě duchovní úkoly, které přesahují jejich...

Někdy v hluboké meditaci přicházejí obrazy, které mají sílu proměnit naše vnímání života. Jeden z nich ke mně přišel nedávno: když člověk vyčerpá všechny pokusy, které mu Vesmír nabídl pro pochopení určité karmy, vstupuje do závěrečné fáze své inkarnace.

Spánek není jen odpočinek těla. Je to návrat domů – do prostoru, odkud čerpáme sílu a vhledy. Když zavřeme oči a ponoříme se do snů, naše vědomí se dotýká vrstev, které během dne zůstávají skryté.

Někdy přijde chvíle, kdy se nám sevře žaludek už při pomyšlení na setkání s někým z rodiny.

Některé symboly se v našem životě objevují tak intenzivně, že je nelze přehlédnout. Hadi patří mezi ně. Setkání s nimi není jen náhoda – ať už je potkáváme ve snech, nebo dokonce ve skutečnosti, jejich poselství je často velmi konkrétní a osobní.

Rok 2026 nebude pro všechny stejný. Přinese zásadní změny, které mohou působit jako chaos a nejistota – nebo jako potvrzení, že se naplňuje to, na co jsme dlouho čekali. Záleží jen na tom, z jakého vnitřního nastavení k nim přistoupíme.

Poslední dny jsou energeticky husté. V astrologii i v jemnohmotném vnímání se mluví o době, kdy se staré vzorce rychle rozpadají a nové se ještě nestihly pevně vytvořit. V takovém "meziprostoru" může být těžší udržet vnitřní klid. Kolektivní energie se zhušťuje, a citlivější lidé ji cítí jako tlak, napětí nebo neklid.

V posledních měsících jsem si začala všímat něčeho, co mi není příjemné. Lidé v běžných situacích reagují podrážděněji, ostřeji. Zvyšují hlas, používají urážky, vymezují se proti druhým způsobem, který nepůsobí jako reakce na konkrétní chování, ale spíše jako ventil něčeho, co už v sobě dlouho nesou. Stává se to na ulici, v obchodě, mezi sousedy. I...

Jsou období, kdy naše tělo mluví hlasitěji než mysl. Neptá se, nečeká svolení, jednoduše signalizuje: "Tady je něco, co nechceš vidět."

Někdy přijde období, které nás zevnitř znepokojí. Neděje se nic navenek. Práce pokračuje, rodina funguje, kalendář je plný, tělo zdravé. A přesto se v nás cosi zachvěje.

Domov není jen místo, kde bydlíme. Je to prostor, ve kterém se cítíme v bezpečí. Kde můžeme být sami sebou. Kde si tělo odpočine a mysl se zklidní.

Někdy stačí jen pohled. Ne na oči, ale na držení těla, na způsob, jakým člověk dýchá, jak kráčí, jak sklání hlavu, jak se dotýká vlastních rukou. V tu chvíli víme. Ani nemusí promluvit. Jeho tělo už všechno řeklo.

Někdy se v nás usídlí pocit, pro který nenacházíme v tomto životě žádný důvod.

Vztahy s větším věkovým rozdílem – deset, patnáct nebo i dvacet, dokonce třicet a více let – v nás často vyvolávají otázky. Někdy obdiv, jindy pochybnost. Ale namísto hodnocení je užitečnější se ptát:

Jsme ve zvláštní době. Ačkoliv navenek může vše působit téměř stejně jako dřív, pod povrchem se odehrává neviditelný rozestup – mezi těmi, kdo si zvolili růst, a těmi, kdo jej odmítli.

V těchto dnech se v tichosti děje něco velmi zásadního. Mnozí to možná nevnímají očima, ale hluboko uvnitř sebe cítí změnu. Nejde o náhlou katastrofu, ale o jemné, avšak nezvratné rozdělení realit. Gaia, živoucí bytost, kterou nazýváme Země, se chystá vystoupat do vyšší vibrační roviny – a ne všechno může vzít s sebou.

V posledních dnech jsem opět otevírala minulé životy těch, kteří mě o to požádali. A znovu mě hluboce zasáhlo, jak přesně se v nich zrcadlí témata, se kterými se potýkáme i dnes. V oněch životech lekce často započaly, ale nebylo možné je tehdy dokončit – a tak se jejich energie přenesla až sem, do tohoto života. Abychom je mohli dožít....

Když s někým žijeme – sdílíme prostor, ticho, chvíle bdění i spánku – nevědomky přijímáme nejen jeho slova a gesta, ale i jeho vnitřní svět. Jeho esenci.

Stává se vám někdy, že při sledování filmu cítíte víc než běžné dojetí? Že vás nějaký obraz zaskočí svou blízkostí, ačkoliv jste v tom prostředí nikdy nebyli? Hory, déšť, kámen pod nohama, šum bitev nebo šaty ze starých časů – a najednou je vám do pláče, nebo naopak cítíte zvláštní vzrušení.

Někdy si žena myslí, že už má své tělo prozkoumané. Že bolest odešla, že cyklus plyne tiše a bez velkých dramat. Ale pak přijde den, kdy se najednou něco vynoří – hluboké, těžké, staré. A tělo se ozve, jako by znovu začalo mluvit jazykem, který jsme dlouho neslyšely.

V jedné meditaci přišla informace o tom, jak byly původně vnímány dřevěné kříže v přírodě. A tak sdílím.

Něco se mění. Většina z nás to cítí. Něco se rozplývá, něco se drolí a zároveň se cosi nového rodí. Ale nelze to ukázat prstem, nelze to vysvětlit rozumem. Je to posun vědomí. Je to oddělení realit. A možná, stejně jako já, i vy začínáte chápat, že Země se nerozděluje fyzicky – ale vibračně.

V posledních měsících jako by se čas zrychlil. Mnozí z nás cítí, že něco hlubokého a nevratného se mění – nejen venku ve světě, ale i uvnitř nás. Přichází únava, citlivost, přetížení i chvíle hlubokého vhledu. Ptáme se: Co se to děje? A jak dlouho to ještě potrvá?

Červenec přinesl zvláštní kombinaci energie. Jako by se dva světy — starý a nový — rozpojovaly čím dál zřetelněji. A v jejich napětí jsme my. Lidé, kteří cítí, že něco v běžném životě "nefunguje jako dřív". Lidé, kterým buší srdce bez zjevné příčiny, špatně se jim spí, cítí tlak na hrudi, zrychlený dech. Lidé, kteří vnímají, že se jejich vztahy,...