Před několika dny jsem mela na telefonu ženu, která mluvila klidně, racionálně a věcně. Popisovala vztah, který trvá pět let. Vztah se ženatým mužem. Mluvila o svém věku, o čase, který plyne, a o rozhodnutí, které podle ní už není možné dál odkládat.

Vše, co se v nás dlouhodobě ukládalo, co bylo odsouváno, potlačováno, racionalizováno nebo "nějak přežito", se v tomto období hlásí o slovo. Ne náhodou. Ne náhle. Ale s přesností, která může být až znepokojivá.

To, co říkáme, to, co děláme, i způsob, jakým reagujeme na svět kolem sebe, není nikdy náhoda. Je to přesný otisk nás samotných – místa, kde se právě nacházíme, cesty, kterou jsme už ušli, i té, kterou jsme se zatím neodvážili projít.

Začátek roku bývá často vnímán jako nové otevření, jako čistý list, na který lze začít psát jinak. Letos se však mnoho žen setkává s něčím odlišným.

Mnoho žen žije s pocitem, že se stále vracejí do stejných situací. Mění se okolnosti, lidé i role, ale základní prožitek zůstává stejný: vyčerpání, pocit odpovědnosti za druhé, vnitřní napětí, které nelze dlouhodobě udržet.

V určité fázi života má potřeba dokazování své místo. Člověk se vymezuje, hledá vlastní hranice a učí se stát sám za sebou. Vysvětluje svá rozhodnutí, obhajuje změny, které dělá, a často má pocit, že když své kroky dostatečně nepodloží, nebude brán vážně.

Rodová práce probíhá mimo pozornost okolí. Odehrává se v tichých rozhodnutích, v dlouhodobém držení směru a v ochotě nést odpovědnost, která nepřináší okamžitou úlevu. Zasahuje hluboko do vztahů, těla i vnitřního nastavení člověka.

Disciplína má u mnoha lidí špatnou pověst. Spojuje se s tlakem, sebezapřením a překonáváním vlastních hranic. V takovém pojetí se stává nástrojem, jak ze sebe dostat výkon, i když tělo i psychika už dávno volají po zastavení.

Mnoho lidí má bezpečí spojené s nehybností. S pohodlím. S ústupem ze života. Bezpečí pak vnímají jako opak růstu.

Mnoho lidí žije dlouhé roky ve stavu vnitřního napětí, aniž by si to uvědomovali. Tělo funguje, povinnosti se plní, život běží dál. Uvnitř je ale neustálá pohotovost. Stažení. Očekávání další zátěže.

Jsou cesty, o kterých se nemluví hlasitě. Ne proto, že by nebyly důležité, ale proto, že jsou dlouhé, tiché a vyžadují vytrvalost, kterou nelze vysvětlit jednou větou.

Nikdy jsem nevnímala Silvestr jako konec roku. Ne proto, že bych ho odmítala, ale proto, že v těle a v prostoru necítím žádný skutečný předěl. Žádné zavření dveří. Žádné "teď už musí být hotovo".

Jsou dny v roce, které nemají jasnou roli. Vánoce už odezněly. Nový rok ještě nezačal. A přesto se právě tady často děje to nejdůležitější.

V čase Vánoc se svět na okamžik ztiší. A právě v tomto tichu cítím potřebu se zastavit a poděkovat Vám.

Existuje chvíle, kterou zná mnoho žen. Vstoupí do prostoru – pracovního, společenského, někdy i zcela běžného – a v těle se něco stáhne. Objeví se neklid, napětí, pocit ohrožení nebo náhlé srovnávání.

Existují pocity, které člověk nedokáže racionálně vysvětlit. Pocit méněcennosti. Ohrožení druhými ženami. Vnitřní stažení pokaždé, když se v prostoru objeví někdo sebevědomý, otevřený nebo výrazný.

Návrat k sobě většinou nepřichází jako zlom. Nepřichází s jasným rozhodnutím ani s odvahou, o které se píše v knihách. Přichází tiše. Nenápadně. Často tak, že si toho zpočátku sotva všimneme.

Jedna z nejčastějších vět, které slýcháme, když se nacházíme v manipulujícím vztahu, zní: "Jak to, že to nevidíš?" Zvenčí je to prý přece úplně jasné. Jenže právě v tom je zásadní nepochopení celé situace.

Občas se setkávám s lidmi, kteří cítí potřebu porozumět tomu, co se děje po smrti blízkého člověka. Nejčastěji nejde o zvědavost, ale o tiché vnímání, že vztah ještě nebyl zevnitř uzavřen. Zkušenost ukazuje, že odchod z fyzického těla nemusí pro všechny duše znamenat stejný pohyb ve stejný okamžik.

Někdy přichází chvíle, kdy si sednete večer na gauč a máte pocit, že je kolem Vás příliš ticho. Ale není to to klidné ticho, které uklidňuje. Je to ticho, které Vám teprve dovolí slyšet vlastní vyčerpanost. Přes den byste přísahala, že jste v pořádku. Fungujete, jedete, zvládáte. Až večer se ukáže, že Vaše "jsem v pohodě" byla jen tenká vrstva,...

Dnešní den má zvláštní kvalitu. Není to magie ani senzace. Je to spíš tichý mezník, který se objeví jednou za čas, když se v člověku poskládá dostatek práce, odvahy a vnitřní poctivosti.

Dospívající děti nejsou jen "náročné" nebo "problémové". Často jsou zrcadlem – odrážejí naše vlastní pochybení, zanedbané emoce a mezery, které jsme v jejich životě nevědomky nechali.

V období, kdy se mnozí z nás snaží najít ten "správný" dárek, se často dostáváme do slepé uličky. Vymyšlené objekty, rychlé nákupy, věci, které brzy zapadnou prachem. A přesto většina lidí touží po něčem jiném — po porozumění, zastavení, uvolnění napětí a pravdivém pohledu na sebe sama.

Úplňky často popisujeme jako "emočně silné", ale tento přináší něco jiného. Ne vnější drama, ale vnitřní opravdovost, která se nedá obejít. Pokud se v těchto dnech cítíte unaveně, přetíženě nebo naopak prázdně, může to být známka toho, že se připravuje hlubší posun — ne ve hvězdách, ale ve vás.

Existují dva druhy otázek. Jedny pronikají do vašeho prostoru, protože chtějí uspokojit vnější potřebu – mít informaci, mít přehled, mít odpověď. Druhé se dotýkají jemně, protože hledají spojení s vámi, nikoli kontrolu nad vaším příběhem. Rozpoznat to je klíč k ochraně vnitřní energie.

Jsou chvíle, kdy se vrátíte do místa svého “minulého života”. Ulice, které znáte zpaměti. Lidé, se kterými jste kdysi pracovali, sdíleli roli, nadšení, energii. V minulosti jste byla dostupná. Usměvavá. Otevřená. A přirozeně jste lidem dovolila vidět hodně. Ne proto, že byste neuměla držet hranice, ale proto, že jste tenkrát žila jiný příběh.

V posledních měsících se setkávám s mnoha lidmi, kteří jsou duchovně otevření, citliví, pracují na sobě. Sdílí své příběhy, bolesti, proměny, karmické uzly i rodová témata. Často ke mně přicházejí s respektem, s prosbou o vedení, o nadhled.

Zvenčí to vypadá jako obyčejná zima. Advent, světýlka, seznamy dárků. Vnitřně je to však něco jiného. Cítíte to — a nejste sama.

Kdysi to nebyly Vánoce. Byl to přelom světla. Den, kdy slunce začalo otáčet svůj směr a lidé si uvědomovali, že přežili polovinu zimy. Že je čekají další mrazivé týdny, a přesto – světlo se vracelo. Bylo to tiché, skromné, lidské. Nešlo o efekt, ale o přežití.

Prosinec přichází jako tichý soudce. Neptá se, jak jsme se snažily. Neptá se, kolik kompromisů jsme udělaly, aby "rodina fungovala". Jen vezme do ruky ukazovátko a namíří na místa, kde jsme se od sebe vzdálily. Tento konec roku není jemný. Není to bilance, kterou si otevřeme při svíčce a vínu. Je to obnažení: kde žijeme život, který není náš.